Úvod O mně Články Odkazy Kniha návštěv
Jizera

K sepsání tohoto článku mě původně zviklal kamarád, který se pustil do popisu našich fatranských a králickosněžnických putování. Myšlenka sepsat něco ze svých fotocest ve mně začala hlodat již o pár let dřív. Bylo to krátce poté, co jsem objevil krásu Jizerek. V té chvíli jsem však s článkem skončil ještě dříve, než jsem vůbec začal. Při přemýšlení co bych do něj asi napsal mně v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než popis cesty typu "kudy kam" (nebo spíš "kudy tam") a to se mně zdálo poněkud málo. Protože se mně však Jizera po první návštěvě velmi zalíbila (nejen z fotografického hlediska) a postupem času jsem tento vrchol navštívil již mnohokrát, přibylo i několik více či méně zajímavých zážitků a postřehů, které by mohly tohle povídání alespoň trochu zpestřit. Budu se tedy snažit popis cesty proložit i několika fotkami z pro mě zajímavých míst, kde jsem se s foťákem zastavil.

Nejprve tedy několik encyklopedických faktů. Jizera je hned po Smrku (1124 metrů n.m.) se svými 1122 metry druhým nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor, které představují nejsevernější české pohoří rozkládající se v Libereckém kraji a zasahující podstatnou částí až do sousedního Polska. Vrchol Jizery je tvořen žulovou skálou, která je zpřístupněna, a na jejímž samém vrcholku se nachází i kruhová vyhlídka poskytující při dobrém počasí dokonalý rozhled na všechny strany. V nadmořské výšce od 1000 metrů kolem vrcholu se rozkládá přírodní rezervace Prales Jizera, který chrání zbytky zdejších smrkových porostů. Návštěvníkovi se zde zjeví depresivní krajina plná mrtvých stromů zničených zejména v 70. letech 20. století škodlivými imisemi.

Na vrchol Jizery vede jediná značená stezka, která je přístupná z hlavní cesty spojující Smědavu a Knajpu. Výchozím bodem našeho putování bude právě horská chata Smědava. Toto je zároveň poslední místo, kam se lze dostat autem, které zde můžeme v případě pěkného počasí a vysoké návštěvnosti za drobný poplatek zanechat na přilehlém parkovišti. Mimochodem to je jeden z důvodů proč mám na Jizeře raději počasí horší. Za slunečného dne (a zejména o víkendu) Smědava praská ve švech. Naopak během podzimních sychravých dnů je zde téměř vylidněno a nahoru jdou jenom ti, kteří opravdu chtějí, nebo kteří jdou za určitým cílem třeba jako my, tedy fotit. Navíc mlha, která v takové dny není v dané oblasti žádnou výjimkou, dodá mrtvému lesu neopakovatelné kouzlo a pohled na proschlé stromy ještě víc umocní.

Jsme-li tedy konečně na Smědavě, vydáme se po modré značce hlavní cestou zvanou Nová hřebenovka přímo nahoru. Je to poměrně nudný úsek, protože mě na něm až na pár světlých výjimek z fotografického hlediska nic nezaujalo. Z Nové hřebenovky mám snad jen pár fotek, všechny ze zimy. Cesta je to dostatečně široká a zpevněná. Po asi 1,5km chůze dojdeme k prvnímu rozcestí, kde je možné udělat i první fotozastávku. Napojující se cesta zde směřuje ke Smědavské hoře a na rozcestníku lze nalézt například Polední kameny, nebo Sněžné věžičky. Přestože tam dnes nepůjdeme, je zde mostek přes říčku Bílou Smědou, který je ideálním prvkem do kompozice nejen pro mlžné záběry.

K tomuto místu se zároveň váže první úsměvná historka. Jednou v sobotu jsem s kamarádem (kterého raději nebudu jmenovat, aby na mě pak nevlítnul:-)) jeli tuším k Černému potoku. Bylo to na konci zimy a sníh už byl jen ve výše položených oblastech kousek pod Smědavou a výš. U "Čerňáku" to nakonec za moc nestálo a fotky se zde ten den myslím nepovedly žádné. Protože jsme měli ještě dost času a dlouhá cesta z Hradce Králové až na Smědavu a zpět jen kvůli hodině u potoka by nebyla příliš smysluplná, začal jsem kolegu přemlouvat ať jdeme ještě někam. Popojeli jsme tedy na Smědavu a vyrazili ve sněhu vzhůru. Já jsem byl smířený s tím, že cesta nahoru bude vyloženě tůrou k provětrání a rozhýbání našich ztuhlých těl. Kamarád však ze sněhu moc nadšený nebyl a rozhodně se nedalo říct, že by se mu tam bez vidiny nějakých těch fotek vůbec chtělo. I přesto jsme však vyrazili nahoru a po chvíli došli k již zmíněné odbočce. Sníh již tál, vody v Bílé Smědé bylo dost a cestu směrem na Polední kameny lemoval dříve přemrzlý (avšak jinak nedotčený) sníh. Kamarád si ale řekl, že když už vylezl až sem, byla by škoda nevyfotit nějaký ten životní záběr a pustil se do hledání vhodné a neotřelé kompozice. Pod sněhem kolem cesty však nebyl vidět zrádný příkop, kterým pod zbylým sněhem, proudila voda z tajícího sněhu. Kolegova životní kompozice zřejmě ležela mimo cestu, protože se rozhodl onu neviditelnou strouhu plnou vody přejít. Sníh však z nenadání povolil a já z mostku už jen s údivem (nebo s pobavením?:-)) sledoval, jak pan fotograf klesá ke dnu. Výsledkem tenkrát byly plné boty, takže se místo na Jizeru šlo ihned zpátky a pak přímou cestou domů.

Po zastávce u odbočky na Polední kameny pokračujeme po hlavní cestě dál. Nyní jdeme po vrstevnici a za nějakého půl kilometru konečně dojdeme k odbočce vedoucí na samý vrchol Jizery. Opět je zde malý mostek a o pár metrů za ním další krátká lávka překlenující místní mokřiny. Z tohoto místa mám dvě fotky, na kterých mně právě lávka a jeden ztrouchnivělý pařez posloužily jako vhodné prvky do kompozice. Zřetelná mračna na obloze a žloutnoucí traviny už jen dokreslily podzimní odpoledne a připomněly, že se nezadržitelně blíží zima. Za pár týdnů již stébla obalila námraza a do krajiny se začaly snášet první sněhové vločky...

V tuto chvíli tedy opustíme hlavní cestu, na které jsme se až dosud řídili modrou značkou a vydáme se vlevo, tentokrát po značce žluté, přímým směrem nahoru. Cesta se náhle změnila v úzkou pěšinu, která z počátku vede mezi nízkými stromky a až ve výšce kolem tisíce metrů začíná být obklopena vyššími stromy a noří se do mrtvého lesa. V této oblasti teprve začíná (alespoň pro mě) místní fotografický ráj. Možných kompozic je zde nespočet a záleží jen na počasí a našich schopnostech, jak si se zvěčněním těchto míst poradíme. Osobně jsem si v těchto místech oblíbil suchý padlý strom, který je spolu se svými stále neulámanými větvemi ideálním prvkem do kompozice.

Cestou výš polezeme i po skalnatých balvanech, v místech s měkkým rašelinným povrchem nám chůzi usnadní dřevěné chodníčky a po vytrvalém výstupu přerušovaném možná jen zastávkami na focení vyjdeme těsně pod vrcholem z nízkého lesa. Za dalších pár desítek metrů se před námi objeví vrcholová skála s vyhlídkou, vedle níž je malá chatka a téměř u cesty i malé jezírko. To můžeme za vhodného světla použít i jako "zrcadlo" a na fotografii do něj promítnout samotný vrchol dosahující výšky 1122 metrů. Z vyhlidky je krásný kruhový výhled a opět záleží jen na počasí, jak daleko nám umožní dohlédnout, a na obloze, která může výsledné fotce hodně přidat (nebo i ubrat).

Pokud jsme se dostatečně pokochali pohledem z vyhlídky a máme nafoceno, je nejvyšší čas vyrazit zpět. Jistotou je samozřejmě stejná trasa, po které jsme šli nahoru. Jak jsem se již zmínil dříve, je to zároveň jediná značená cesta na vrchol. Někoho ale možná zaujme nepřiliš zřetelná vyšlapaná pěšina, na kterou se dostaneme obejitím vyhlídky, podle níž se z původního směru stočíme asi o 90 stupnů vlevo. I v této oblasti je spousta mrtvých stromů a několik rašelinných jezírek dávajících naději dalších možných záběrů. V jednom místě lze potkat i betonový patník, který přece jen signalizuje blízkost civilizace a podle kterého tu možná dříve vedla cesta. Zde je však nutné dávat pozor kam šlapeme a to nejen kvůli místní přírodní rezervaci, ale i kvůli různorodosti povrchu. Ne nadarmo jsou totiž na značené trase v některých úsecích dřevěné lávky. O tom jsem se při jednom z prvních výletů na Jizeru přesvědčil na vlastní kůži. Tehdy neznalý místních poměrů, kráčel jsem po úspěšném fotolovu s kamarádem dolů. Pěšina byla tvrdá a tenkrát mě ani nenapadlo, že by zde mohla být nějaká zrada. Je-li však půda pod nohama pevná v jednom kroku, už to vůbec nemusí platit pro ten další. Přestože byl povrch téměř suchý, ocitl jsem se druhým krokem v mžiku do půl lýtek v rašelině. Za zády jsem slyšel už jen kolegův škodolibý smích a radost z toho, že v tu chvíli nešel první on. Tímto výletem jsem tedy důkladně pokřtil své nové "goráče" (a to i zevnitř). Po pár stech metrech nakonec pěšina vyústila na lepší cestu, která se napojuje na Novou hřebenovku asi v polovině vzdálenosti mezi Smědavou a rozcestím na Polední kameny.

Poslední příhoda se váže k jednomu odpolednímu fotovýletu. Tenkrát jsme na Jizeru vyrazili později odpoledne s plánem fotit západ. Ne že by se samotné zapadající slunce nějak zvlášť vyznamenalo, ale při cestě zpátky kouzlilo poslední světlo na obloze pro fotografa neodolatelné barvy. Návrat se tedy neobešel bez zastávek, což způsobilo, že jsme šli dolů již téměř za tmy. Navíc jsme po téhle cestě šli v minulosti pouze jednou a můj "orientační" smysl mi tenkrát napovídal, abychom z úzké pěšiny zahli na lepší cestu vlevo. Ta správná odbočka ale byla ještě o pár desítek metrů dál, za soumraku však již nebyla vidět. I přes kolegovy pochybnosti jsem si tehdy prosadil svoji a šlo se tedy po mém. Tmy s každou minutou přibývalo, cesty však stále ubývalo, až se vytratila úplně. V tu chvíli mi bylo jasné, že mé orientační schopnosti selhaly. Byla již opravdu tma a nezbývalo než se zkusit vrátit. Za přerušovaného světla zaostřovacích reflektorů foťáků jsme nakonec zdárně dobloudili na hlavní cestu, po které to byl už jen kousek na Smědavu. Nebýt toho, asi bychom tam neplánovaně (a zcela nepřipraveni) strávili noc v trávě.

Co napsat závěrem? Jizera byla první horou, která mě skutečně zaujala, a na kterou z počátku vedlo dost mých dalších fotovýletů. Ani mně příliš nevadilo, že jsem většinu času strávil cestou na Smědavu a zpět. Po odbočení z nezáživné hlavní cesty už další výstup rozhodně není nudný, trasa zároveň není ani příliš náročná. Postupem času jsem navštívil i další významné jizerské vrcholy. Z těch mě nejvíce oslovil Paličník a Ořešník. Jizera však byla první a proto jí patří i tento článek.

Odkazy

  1. Všechny mé fotky z Jizery
  2. Jizerské hory na Wikipedii
  3. Jizera (hora) na Wikipedii

14.2.2009