Úvod O mně Články Odkazy Kniha návštěv
Na leháči nejen Innskou stezkou

O plánu vyrazit na další společnou lehoexpedici natěžko jsme se začali bavit už koncem roku 2011, dost krátce poté, co jsem se nechal ukecat na svoji první dlouhou cestu na leháči na Dunajskou stezku. Už někdy v únoru roku 2012 padlo finální rozhodnutí vyrazit ve dvou (já a Filip) na Innskou stezku. Přestože jsme na samém počátku uvažovali možnost startovat z Verony z Itálie a projet i část stezky Via Claudia Augusta, vyhrála nakonec (i díky mému nekompromisně odmítavému postoji k letecké přepravě na místo startu nebo komplikovanosti a nejistotě vlakové/autobusové dopravy) varianta startu z Passau s cílem cesty v St. Moritz, tedy, česky, ve Svatém Mořici, ve Švýcarsku. Zpět jsme pak chtěli jet stejnou trasou opět do Passau. Pokud by nám třeba počasí nedovolilo dosáhnout vytyčeného cíle za nějakých 8 dní od startu, měli jsme jako záložní variantu Dunajskou stezku, po které bychom dojeli zbývající dny dovolené, kdybychom museli provést z jakéhokoliv důvodu otočku dřív než v Mořici. Sníh totiž v těchto končinách není ani v červnu nic až tak neobvyklého. Od února čas neuvěřitelně rychle utekl a přiblížil se den společného startu.

Sobota 19.5.2012 - najeto 74,4km

Filip vyrazil už v pondělí po vlastní ose z domova z Železného Brodu. Přece jen ten pocit dojet do Moříce přímo z domova je mnohem lepší než se s kolem nechat o něco přiblížit. Já ale nechci zbytečně projíždět dovolenou cestou po Čechách, tak se přibližuji s bráchou autem aspoň kousek za hranice. Jako místo setkání jsme si nakonec domluvili měnší německé město Waldkirchen. Odtud do Passau to ještě nějaký ten kilometr je, ale zato nebudeme muset složitě hledat místo setkání, parkování pro vyložení mého kola, atd. Na Filipa čekáme asi 40 minut, když tu se najednou objevuje v plné síle a zároveň i s plně naloženým leháčem. Dorazil sem sice z opačné strany než jsem předpokládal, ale důležité je, že dorazil. Na rozdíl ode mě má už za sebou přes 400km cesty. Zatěžuji tedy svého teprve před pár dny seštelovaného Ibexa od Milana zbrusu novými Ortlieb brašnami, ještě zběžně kontroluji jestli je všechno v pořádku, patlám na sebe opalovací krém, protože slunce pálí a konečně tedy usedám (nebo vlastně ulehám). Brácha vyjíždí s autem zpět domů a mně a Filipovi začíná tímto okamžikem naše společné lehoputování, jehož cílem by měl být Svatý Mořic ve Švýcarsku. Do Passau to máme asi 30 kiláků, poté bychom se měli napojit na již značenou Innskou stezku. Vyjíždíme krátce po poledni a zdoláváme stále ještě kopcovitou krajinu, která by nás měla zavést k Dunaji. Místy sice nad správností zvoleného směru trochu váháme, ale nakonec je jeden kopec dolů zakončen T-křižovatkou, před sebou již vidíme Dunaj a na druhé straně hlavní silnice se podél řeky táhne slavná Dunajská cyklostezka. Děláme první fotopauzu tohoto milníku na cestě a zároveň si i trochu oddychujeme, protože teď už by nás místní cykloznačení mělo dovést k samotnému počátku Innské stezky. Směřujeme tedy proti proudu a za pár kilometrů již vjíždíme do Passau. Tam se asi jako v každém větším městě trochu motáme, protože značení stezky buď není dokonalé, nebo ho v té změti jiných cedulí jednoduše přehlédneme. Když už konečně přejíždíme Dunaj i Inn na Rakouskou stranu a chytáme se toho správného značení, všiml si nás místní kolemběžící. Když viděl dva naložené leháče, došlo mu asi, po jaké trase jedeme a začal na nás německy mluvit. Na naše trochu zmatené "Do you speak English?" naštěstí přepíná do plynulé Angličtiny a již pro nás mnohem srozumitelnějším jazykem vysvětluje, že je Rakouská strana stezky o pár kilometrů dál v jednom místě uzavřená a nedá se tam vůbec projet. Ať prý tenhle úsek jedem po Německé straně. Děkujeme mu tedy za užitečné info a přejíždíme zpět na německou stranu. Za mostem už jen sjíždíme na stezku a další bloudění se naštěstí nekoná. V podvečer nám navíc oboum dost vyhládlo a vzhledem k tomu, že jsme dnes ani jeden z nás nebyli na pořádném obědě, využíváme jedné restaurace se zahrádkou při cestě a zastavujeme se aspoň na teplou večeři. Přestože zde byla velmi ochotná paní a snažila se nám názvy pokrmů vysvětlit, moc platné nám to vzhledem k chabým znalostem Němčiny nebylo. Tak jsme si oba objednali "Schnitzel Wiener Art" s bramborem. Taková jistota. Protože jsme zvyklí na české porce a české poměry jídla k příloze, dost nás donesené porce překvapily. Každý dostáváme dva obrovské řízky a snad jeden na kousky nakrájený brambor. K tomu všemu ještě zelený salát a misku s brusinkovou marmeládou. I když na takovouhle marmeládovo-masovou kombinaci u nás zvyklí nejsme, chuťově to bylo vynikajicí a při dalších "Schnitzlech", kterých bylo cestou víc než dost, jsme to brali jako samozřejmost.Při jídle jsme se podle map už jen utvrdili v tom, že náš jediný možný kemp, do kterého máme dnes šanci v rozumném čase dojet, je v Obernbergu. Po zaplacení jsme tedy vyrazili docela pohodovým tempem na zbývajících asi 20 kilomentrů. Těsně před Obernbergem projíždíme místní přírodní rezervací, skrz kterou kvůli mokřinám vede delší dřevěná úzká lávka. Když přijíždíme do Obernbergu, začínáme se nejdříve motat v místě rozkopané ulice za náměstím, kvůli které jsme nuceni nechtěně sjet ze značené trasy. Když se objížďkou dostáváme na druhou stranu rozkopané silnice, jsme už téměř venku z Obernbergu. A teď kudy do kempu? Táhlo na osmou hodinu večerní. Vytahujeme tedy mapy a já zalézám do jedné restaurace (nebo spíš baru) s dotazem "Wo is ein Kempingplatz hier in Obernberg"? Z odpovědi ale moc moudrý nejsem. Přece jen z místnosti za rohem se těžko radí trasa. Lepší je to vždy z místa, kde aktuálně stojíme. Než abychom se už dost unavení spustili dolů z kopce, raději chceme mít jistotu, že tím směrem opravdu najdem kemp. Ještě že jel v protisměru do kopce nějaký starší cyklista na silničce. "Hallo!", oslovujeme ho tedy univerzálním místním pozdravem, "bitte schön!"... Starší pán zastavuje a po namáhavém stoupáku sotva lapá po dechu. Za usilovného funění nám však začíná vysvětlovat cestu do kempu. To už zní srozumitelněji a po chvíli debaty lámanou Němčinou se loučíme a vydáváme se směrem, který nám poradil. Kemp jsme pak úspěšně našli, dokonce ještě před zavíračkou recepce. Ze dveří okamžitě vycházejí dva lidi, aby se podívali na ty ležící blázny, kteří k nim s naloženými koly přijíždějí. Při vyřizování platby za nocleh nám ještě představují i místního Žako-papouška Ricca a pak už nás vedou na krásnou loučku určenou pro stany. Jsme tu sami, hned vedle je přístřeší se stoly, které nám ještě omyli od prachu, luxusně střižený hustý trávník, no prostě paráda. Lepší nocležiště jsme si dneska snad ani nemohli přát. Po téměř pětasedmdesáti kilometrech dnešní společné cesty to bylo více než skvělé zakončení. Ani jsme už po vydatné večeři moc nejedli a po teplé sprše jsme rovnou zalezli do spacáků.

Neděle 20.5.2012 - najeto 149km

Před osmou hodinou ráno mě Filip se slovy "Sousede, vstávej, je krásnej den!" tahá z vyhřátého spacáku. Když vystrkuji hlavu ven, je už naštěstí i venku příjemně teplo, slunce svítí a na obloze je jen několik mráčků. Ani nemusíme sušit stany, protože rosa není prakticky žádná. Počasí slibuje druhý den pohodové jízdy. I když... Jsme v ne moc dobrém postavení vůči následujícím kempům po cestě. O asi 27km dál v Braunau je jeden kemp a o dalších asi 22km v Marktlu je kemp druhý. To máme nějakých 50 kiláků, což je v takhle luxusním počasí hodně malá denní kilometráž. Problém však je, že další kemp je až o dalších téměř sto kilometrů dál v Schechenu. Kdybychom chtěli dojet až tam, máme to skoro 150 kilometrů a to už je na jednodenní jízdu natěžko opravdu dost. Po snídani a nabalení všech věcí na leháče vyjíždíme před devátou hodinou a jako první míříme do infocentra v Braunau, abychom si rozmístění kempů po cestě ověřili. Paní zde byla velmi ochotná, ale bohužel před Schechenem opravdu žádný kemp nenašla. To jen potvrdilo tvrzení podle naší mapy a my jsme se tedy pomalu začli připravovat na to, že bychom dnešní "stopadesátku" přeci jen zkusili ujet. Nechali jsme si alespoň vytisknout kontaktní informace a adresu kempu v Schechenu a vyjíždíme směrem na Marktl, kde si chceme dát oběd. Cestou občas zaváháme a protože se potřebujeme dostat na druhý břeh Innu, raději si těsně před Marktlem naši zamýšlenou cestu ověřujeme u protijedoucí cyklistky. Naštěstí byla velmi ochotná a nevíc nebyl problém komunikovat v Angličtině. Poradila nám cestu na druhý břeh v Marktlu a když jsme se ji (asi ve 12h) svěřili i s naším úmyslem ujet dnes z Marktlu ještě dalších asi 100 kilometrů, byla z našeho plánu docela zaskočená. Pro případ nouze nám alespoň radí požádat o kus travnatého placu pro stany na farmách a zemědělských usedlostech, které bychom při cestě potkali. A že jich je v téhle oblasti dost. Naše debata se občas začíná podobat výslechu, protože když už jsme se tak pěkně domluvili ohledně cesty, zajímá Filipa i předpověď počasí na následující dva dny (prý teplo a slunečno) a mě naopak profil trasy z Marktlu do Schechenu. Krajina je tu prý plochá až mírně kopcovitá, ale bohužel to nejela na kole, ale autem, což člověku tolik nepřijde - svatá pravda! Krátce po poledni po chvíli bloudění v Marktlu usedáme pod venkovní slunečníky v místní restauraci a dáváme si vydatný oběd - těstoviny se šunkou a rajskou omáčkou. I když se na první porce zdála velmi malá, byla servírována do hlubokých talířů a měli jsme nakonec docela problém všechno sníst. V každém případě to byl po padesáti kilometrech dnes již ujetých oběd vydatný a nevím nevím, jak bychom bez něj dnes dojeli. Až do magické stovky cesta z Marktlu ubíhá celkem hladce - nebloudíme, stezka je dobře značená a celkový profil trasy je prakticky plochý, kopce téměř žádné. Pak se noříme do lesa, kde si dáváme zdravotní přestávku a menší svačinku. Náš tachometr už v tuto chvíli ukazuje nějakých 100 kilometrů. To by bylo celkem v pohodě, kdybychom však dalších asi 50 ještě neměli před sebou. Po ujeté stovce však pohodový ráz cesty náhle končí. Krajina se tu začíná výrazně vlnit a značnou část doby jedeme krokem nebo přímo tlačíme do strmých krpálů. Teploměr ve stínu na Filipově cyklocomputeru ukazuje 28 stupňů. To je dost. Ještě že se trochu zatáhlo a slunce přestalo pálit, jinak by to bylo v tomhle terénu peklo. Na vrcholu jednoho ze snad nejdelších a nejstrmějších kopců za dnešek rozmýšlíme, jestli nebude lepší pokračovat do nejbližšího většího města - Wasserburgu - po silnici. Přece jen se značená trasa podle mapy vlní po okolních kopcích a silnice by mohla mít mírnější profil. Protijedoucí cyklista, kterého se na možné pokračování cesty ptáme, však radí pokračovat po značené stezce lesem. Dáváme tedy na jeho radu. Chvíli sice ještě bloudíme, ale pak naštěstí nacházíme znovu značení Innské stezky a po zdolání několika dalších kopců přijíždíme na vyhlídku ve Wasserburgu. Tam dáváme další tyčkovou svačinku a přestávku. V naději, že se vyhneme dalším nepříjemným stoupákům se na zbytek cesty zkoušíme vydat příměji po silnici a úmyslně opouštíme značení Innské stezky. Bohužel, i když se to na první pohled nezdá, naše mapy zřejmě nejsou dostatečně detailní a po několika odbočeních se motáme a motáme. Po dvou dotazech na cestu u místních opět nalézáme značení stezky, projíždíme menší vesničkou s názvem Spielberg, ale pak jsme opět dost zmateni, neboť nás oficiální značení vede přes Thalham, kudy však podle naší mapy vůbec jet nemáme. Zde se skutečná trasa od trasy podle našich map očividně liší. Nakonec se chytáme značení na obec Griesstätt, kde podle mapy musíme přejet na druhou stranu řeky. Ale kudy na most? Z vedlejší silnice přijíždí naštěstí traktor, tak ho zdvořile zastavujeme a ptáme se kudy na most. Traktorista byl velmi ochotný a přestože anglicky uměl jen málo, stačila i moje lámaná němčina na to, abychom pochopili kudy přes řeku. Jeho rada nám v nastávajícím šeru velmi pomohla. Pak už celkem bez problémů přejíždíme Inn a na stezce vedoucí po hrázi se opět napojili na oficiální značení. Do Schechenu nám zbývá nějakých deset kilometrů, což se zdá být po rovné hrázi zvladatelné. I odbočku do Schechenu a kemp nacházíme bez většího bloudění, ale nasvícenou branou kempu projíždíme skoro za tmy kolem půl desáté večer. Místní kempující pro nás ještě zburcovali majitelku kempu, která nás přivítala už v noční košili, ukázala nám jen místo pro stany a placení necháváme na další den. Před námi již dva cyklisté natěžko dorazili, ale přestože se v jejich stanu ještě svítí, ozývá se z něj i hlasité chrápání. Sprcha je tu bohužel na padesáticentovou minci, kterou však nikdo z nás nemáme a ani místní restaurace již na rozměnění nemá otevřeno. Co se dá dělat, dnes to musíme vydržet bez očisty těla. Po menším jídle uleháme asi hodinu před půlnocí. Já jsem dnes najel svůj osobní kilometrový rekord. Na pondělní ráno odmítám dávat budík :-)

Pondělí 21.5.2012 - najeto 95,4km

Ráno se i přes nedělní rekordní dávku najetých kilometrů oba budíme už před sedmou. Oproti včerejšku se docela ochladilo.Naši cyklosousedi se stanem už se taky připravují na cestu, a tak se po obvyklém ranním "Morgen" trochu zakecáváme, říkáme si odkud kam jedeme a zážitky z cesty. Kromě toho okukují i naše leháče. Po sbalení ještě jdeme zaplatit kemp a paní kempná nás opět vítá v noční košili. Že by v ní chodila pořád? Když vidí naše naložená leha a ptá se nás kam jeden, tak nám jen přeje "schöne rad" a loučíme se. Kemp to byl velký, což se projevilo hlavně na záchodech, které, i když jinak čisté, byly trochu cítit. Z kempu vyjíždíme na stezku a odtud se pak zpět napojujeme na šotolinovou cestu, která vede po hrázi. Ještě v čase odjezdu bylo slunce ukryto za mraky. Jedeme sotva pár kilometrů po hrázi směrem na Rosenheim, ale už musíme zastavit a odložit pár vrstev oblečení, protože slunce (až dosud ukryté za mraky) začíná opět pálit. Od snídaně navíc uplynuly více jak dvě hodiny, tak si dáváme i tyčku a já dělám pár fotek místních mokřin. V dálce už se navíc začínají objevovat zasněžené vrcholky hor, jejichž údolími budeme za pár dní projíždět. Za několik kilometrů dál projíždíme prvním větším městem - Rosenheimem, kde v parku míjíme na lavičce nějakého bezdomovce. I když jsme od něj projeli ve vzdálenosti někoika metrů, smrad, který se kolem něj linul, byl opravdu nechutný. Snad tak nebudem smrdět také, až se budem vracet po téměř dvou týdnech cesty zpět. Za Rosenheimem jsme asi přehlédli značení stezky a nechtěně jsme se mírně odchýlili od řeky do lesa. Z něj jsme po pár kilometrech vyjeli na louku, kde dáváme další svačinku a já dělám dalších pár fotek.Navíc už mně došla moje jinak počáteční velmi nedostatečná zásoba musli/čoko tyček, tak somruju u Filipa. Z tohoto místa se pak snažíme trefit odbočkou do lesa zpět k Innu, ale na první pokus se cesta téměř vytratila a navíc se začla stáčet zpět do protisměru. Tak tudy ne. Na druhý pokus už to vyšlo a konečně jsme vyjeli zpět na hráz a značenou stezku. V tomhle úseku jsme zdolávali od řeky vanoucí protivítr a protože se blížil čas oběda, začali jsme hledat i vhodnou restauraci, kde bychom si dali nějaké pořádné jídlo. Kousek před Kufsteinem jsme narazili na ideální restauraci se zahrádkou, kde jsme si dali co jiného než "Schnitzel Wiener Art". Opět se potvrdil místní zvyk s gigantickým hlavním jídlem (dvě flákoty řízků) a miniaturní přílohou ve formě snad jedné jediné brambory. Brusinková marmeláda byla již samozřejmostí. Po vydatném obědě jsme vyrazili do Kufsteinu, což bylo další větší město na trase, tentokrát již opět v Rakousku. Zde jsme se ponořili do jeho uliček, abychom našli místní infocentrum a utvrdili se o existenci v mapě značeného kempu ve Wiesingu, kam chceme dnes dojet. Bohužel ulice kudy vedlo značení k infocentru byla v místě odbočky totálně rozkopaná. Chvíli jsme se motali, snažili se tu správnou ulici najít z druhé strany, ale a pak jsme to nakonec vzdali a vrátili se zpět k mostu, kde jsme měli podle mapy přejet na druhou stranu Innu. Nezbývá tedy než doufat, že kemp ve Wiesingu opravdu je. Jak pokračujeme dál proti proudu a ukrajujeme další desítky kilometrů, kopce obklopující naši trasu jsou čím dál vyšší a strmější. Naštěstí po nedělním zvlněném profilu cesty jedeme dnes prakticky pořád po rovině a nějaká mírná stoupání zatím vůbec nestojí za řeč. Okolní kopce a v dálce vystupující hory tedy jen dokreslují krásnou krajinu v krásném počasí, na které zatím máme velké štěstí. V jedné vesničce kousek za Kufsteinem zastavujeme v místním Sparu a dokupujeme zásoby. Já si beru snad dvacet tyček, abych měl na další dny pořádnou rezervu. Při takové fyzické aktivitě si tělo o energii říká snad každé dvě hodiny, a to i po vydatném obědě. Sladké dodá energie nejvíc, takže čoko-karamelovo-oříškové tyčky jsou na to ideální. Když pak supermarket nabízí Mars nebo Snickers v balení po sedmi kusech a ještě k tomu v akci... no nekup to! I když se začíná tvořit oblačnost, slunce zatím zakryto nebylo a stále pálí. Dnes máme na rozdíl od neděle dost času a tak přibližně ve třech čtvrtinách naší dnešní plánované dávky kilometrů dáváme delší pauzu u řeky, větráme nohy uzavřené jinak celý den v botách a dáváme trochu odpočinout kolenům, která pracují téměř bez přestávky. To je jedna z nevýhod plochého profilu trasy, kdy se sice nedřeme do kopců, ale také se nesvezeme z žádných kopců dolů a musíme tedy stále šlapat. Dnes přejíždíme Inn opravdu docela často a tak fotím i více vděčných záběrů z mostu s řekou v popředí.Innská cyklostezka má tu výhodu, že je její hlavní část značena jen jedna a střídá se po obou březích řeky. Přestože se třeba v některých úsecích dá jet po obou stranách, je alternativní trasa i na některých cykloznačkách popsána jako varianta k hlavní Innské trase. My se pro jistotu držíme té hlavní, jen si pak musíme dávat pozor, na které straně řeky je náš cílový kemp a podle toho i včas přejet. Přeci jen mimo větší města mohou být nejbližší mosty vzdáleny i deset kilometrů a z toho by pak v případě chyby v plánování mohla být slušná zajížďka. Poslední kilometry před naším dnešním cílem - Wiesingem - ukrajujeme po pravém břehu, náš vytoužený kemp však leží vlevo. Přímo ve Wiesingu je sice most, ale značení stezky nás směřuje na most až kousek před Jenbachem. Další bloudění kvůli nedostatečnému detailu naší mapy nechceme mimo stezku riskovat a poslušně tedy sledujeme cedulky Inntal Radweg. Bohužel nevýhodou cyklotrasy je to, že se na stezce člověk vůbec nedozví, do kterého města právě vjel. To bychom museli jet zrovna po silnici a té se cyklotrasa většinou vyhýbá, zvlášť pokud lze využít nějakou polní cestu, nebo je vybudována extra cyklostezka. Těsně za mostem se tedy raději ptáme, kudy do kempu ve Wiesingu. Z mapy se nám to zdá celkem jasné, ale ještě štěstí, že jsme se zeptali. Místní nás navádějí opačným směrem přímo po cyklostezce, na kterou jsme se za mostem dostali a která však v mapě ve směru do Wiesingu není vůbec značená. Myslím, že nám ušetřili několik kilometrů bloudění. Poslední metry do Wiesingu jsou dost kopcovité, projíždíme pod dálnicí, železnicí až konečně vjíždíme do kempu. Sice je již po zavíračce recepce, ale správce nás i tak bez problémů ubytovává a vede nás, jak už to v těchto končinách bývá, na luxusně posečený trávník, kde rozděláváme svoje stany. Zdá se, že jako cyklisté natěžko jsme tu jediní - okolo jsou samé karavany. Relativně blízké okolí kempu již obklopují vyšší kopce se zbytky sněhu na vrcholcích. Dnes si konečně po dvou dnech dopřejeme sprchu. Po ní už jen nějaké to menší jídlo a jinak nezbývá než zalézt do pytlů, pustit do uší hudbu na uspání a spát. Zaleháme kolem deváté hodiny večer.

Úterý 22.5.2012 - najeto 103,8km

Je to téměř neuvěřitelné, ale úterní ráno nás opět vítá modrou oblohou skoro bez mráčků - už čtvrtý den v řadě. I když v sedm ráno je docela chladno a z vyhřádých spacáků se nám příliš nechce, po ranním čaji, snídani a zabalení všeho možného se stejně jako i předchozí dny patláme opalovacím krémem, protože slunce opět slušně peče. Kolem deváté hodiny vyjíždíme. Dnes bychom měli projekt Innsbruckem, jedním z největších měst po celé trase. Než se vydáme zpět na stezku, ze které jsme včera večer sjeli do kempu, zastavujeme se ve Wiesingu v infocentru a ptáme se na kempy, které dnes přicházejí v úvahu. Vytipované máme tři, a to ve městech Stams, Mitterberg a Imst. V infocentru se podařilo podle našich omezených informací z mapy najít pouze kempy ve Stamsu a Imstu, tak uvidíme jak to pojede. Cesta ubíhá velmi rychle. Zatím jsme nenarazili na žádná strmější stoupání, slunce sice pálí, ale proudící vzduch je docela chladný a rozhodně nedosahuje letních třicítkových teplot. To cestu neuvěřitelně zpříjemňuje. Okolní krajina opět nutí k častým fotozastávkám. Během dne zastavujeme ve Sparu ve městě Wattens dokoupit jídlo - já tentokrát kupuji Nutellu, ananasový kompot a makový závin. Nutelly jsem vůbec spotřeboval za celou cestu neuvěřitelné množství a Filip to ne a ne pochopit. Okolní výhledy do hor jsou nádherné. Pro nás neobvyklé, pro místní již samozřejmost, která jim už ani nestojí za pozvednutí hlavy. Dnes vynecháváme teplý oběd, zastavujeme na lavičce u stezky několik kilometrů před Innsbruckem a dáváme si dlouhou přestávku a oběd z vlastních zásob. Je vidět, že jsme blízko velkého města, protože na téhle stezce je docela provoz. Těsně před tím, než jsme po obědě vyjeli, u nás zastavuje cyklistka jedoucí natěžko v protisměru a ptá se nás na nějakou restauraci poblíž. Bohužel jsme si žádné nevšimli, ale odkázali jsme ji na Wattens, kde určitě nějaká bude a když ne, je tam přece supermarket, kde jsme my nakupovali. Když už jsme se dali do řeči, ptáme se odkud jede a dovídáme se, že ze Svatého Mořice. Využíváme toho a zjišťujeme tedy další podrobnosti. Sníh tam prý není, ale kopce ano (překvapivě :-). Pohledem na naše naložená leha říká, že si máknem. Trochu nás však překvapuje, když se jí ptáme, kolik kilometrů je to ještě do Innsbrucku. Prý asi dvacet. Naše představa byla tak max. pět, což nás lehce vyvádí z rovnováhy. Loučíme se tedy a pokračujeme dál. I když jejích dvacet kilometrů bylo lehce nadsazených, náš odhad pěti kilometrů byl kriticky podhodnocený. Skutečná vzdálenost do Innsbrucku od místa naší zastávky byla nějakých 10-15km. Kolem poledne, i když se nám cesta zdála docela dlouhá, do Innsbrucku konečně přijíždíme a oba jsme zvědavi, jak se nám podaří proplést se tímto městem obklopeným horami. Naštěstí stezka značená v mapě vede stále podél řeky. I když v jednom místě musíme projet po silnici, orientaci zde neztrácíme a bez bloudění celým městem projíždíme. Je to i díky tomu, že jedeme okrajem města a do samotného centra vůbec zajíždět nemusíme. Pár kilometrů za Innsbruckem přejíždíme řeku a trochu se motáme i kolem dálničního nadjezdu. Na mostě tedy zastavujeme a kromě sledování přistávajících letadel na nedalekém letišti nakonec pro jistotu koukáme do mapy. Když nás vidí postarší pár procházející kolem nás, okamžitě se nás ptají, zda nám mohou nějak pomoci. Pohledem na naše kola jim je jasné, že asi směřujeme někam do kempu a hned, ještě než ze sebe lámanou Němčinou stihnu cokoliv vysoukat, nám radí cestu do nejbližšího kempu, který je prý kousek odsud. Snažím se poděkovat jak jen umím a vysvětluji, že jedeme ještě dál, protože máme dost času. Spíš nás zaráží stále téměř plochý profil cesty, přestože se již nacházíme v nějakých 600 metrech nad mořem. Opět tedy přichází řeč na téma "odkud a kam jedeme". Mezi tím u nás zastavují další cyklisté a rovněž se snaží poradit kudy kam a připravit nás na další profil naší cesty. Docela nás překvapuje, že i teď, již kus za Innsbruckem, nám říkají, že kopce jsou až do Landecku celkem mírné. Tak že by nás stoupáky začaly drtit až v Landecku? Děkujeme všem za poskytnuté informace, loučíme se, uleháme na naše velogauče a jedeme dál. Obloha se od rána stačila zatáhnout a slunce přestalo pálit. Cestou opět dáváme pravidelnou odpolední přestávku na odpočívadle při cestě, kde se posilňujeme čoko-tyčkami. Obloha se zatahuje stále hustšími mraky a my se pomalu začínáme připravovat na to, že dnes asi poprvé zmoknem. Hory jsou stále blíž a tak i výhledy, které se nám občas otevírají, stojí za zastávku a nějaké to foto. Trasa tu střídavě vede po klidných silnicích, projíždíme malými obcemi i po samostatných cyklostezkách lesem. Zde se to začíná už i trochu vlnit, chvílemi funíme do kopce, o pár set metrů dál zase dolů. Mě začínají nad otevírajícími se výhledy popadat fotozáchvaty a stavíme častěji než je vzhledem k času a vzdálenosti do Imstu vhodné. Tak ještě rychle foto Filipa při přejezdu krásného dřevěného mostu a jinak už si oba říkáme, že zastávky zredukujeme (ať jsme co nejdříve v kempu), protože z oblohy začínají padat první kapky. Po zdolání táhlejšího kopce již hustě prší. Spustilo se to zrovna v místě u menšího fotbalového hřiště, u kterého je jakási příležitostná hospoda s přístřeškem, stoly a lavičkami. Filip tam okamžitě zajíždí a ukrývá se před deštěm. Já ho následuji a je mi jasné, že se tu sotva jen oblékneme do nepromoků a dojedeme to v dešti, protože už na začátku naší expedice Filip avizoval, že v dešti jet nechce. Po chvíli čekání se zdá, že asi jen tak pršet nepřestane. Filip má dokonce choutky v případě trvalejšího deště zůstat tu přes noc a přespat na lavičkách, čemuž ale já nejsem vůbec nakloněný. Při čekání si tu alespoň vařím polívčičku z pytlíku a dojídám housky, které mi ještě zbyly. Času zatím máme docela dost, a tak čekáme a čekáme. Pršet zatím nepřestává a Filip znovu zdůrazňuje výhody noclehu na tomhle místě. Na druhou stranu ale musíme počítat i s variantou, že pršet bude i ráno a že tu přece jen bez nějakého lepšího zázemí nemůžeme přebývat delší dobu. Když déšť na chvíli polevuje, naléhám, abychom to do kempu v Imstu dojeli. Odhadem už to musí být do deseti kilometrů, tak to snad i v dešti zvládnem. Obloha rozhodně nevypadá na to, že už pršet nezačne, ale Filip se nakonec nechává ukecat a vyjíždíme. Jedeme po krásné stezce, jejíž profil se ale dost vlní, když se v jednom místě opět spouští déšť. Filip má opravdu štěstí, protože tentokrát je tu jako úkryt "myší díra", kterou stezka podjíždí místní železniční trať. Na šířku je to tak akorát na našeho naloženého leháče, zastavujeme a oba navlékáme nepromoky. Když v nepromocích vylézáme do deště, je mi už jasné, proč se Filip jízdě v dešti tolik brání. Jeho motorkářské kalhoty a skoro až zimní membránová nepromokavá bunda opravdu nejsou vhodné na kolo. Zato požaduje, abych ho v jeho skafandru náležitě zvěčnil. On na oplátku zvěčňuje i mě a to zrovna v okamžiku, kdy kolem nás projíždí vlak. Myslím, že lehkost mých nepromoků oproti hutnosti jeho nepromoků je z obou fotek cítit. Samozřejmě, že než jsme nepromoky oblékli, pršet přestalo, ale už takhle nabalení jedeme dál. Za chvíli se mírný déšť opět spouští, stezka tu vede podél trati a zatímco trať je téměř rovná, stezka se po loukách vlní slušně a v některých místech svá naložená leha tlačíme. Kilometry ubíhají v tomhle terénu a za deště velmi pomalu a my začínáme mít menší pochybnosti, jestli jsme odbočku do Immstu, kde musíme přes most, nepřejeli. Z jedné strany vede železniční trať, za kterou je řeka a z drué strany se tyčí strmá skála. Podle mapy ale podél železnice a Innu jet máme, tak doufáme, že co nevidět musíme do Imstu dojet. Za několik kilometrů z této pustiny konečně přijíždíme do civilizace - přímo na vlakové nádraží v Imstu. To nás mírně povzbuzuje. Sice nemáme ponětí, kudy ke kempu, ale naštěstí před nádražím stojí nějaká paní, které se na cestu snažím doptat. Trochu umí anglicky, tak si i rozumíme. Prý jsou tu kempy dva, k jednomu to je bez problémů a ke druhému je cesta trochu složitější. Když nám vše vysvětlila, vydáváme se směrem do města a přestože trochu bloudíme, nakonec kemp podle směrovek nacházíme. Na rozdíl od dříve navštívených kempů je tenhle velmi malý, spíše rodinného typu. Jakmile jsme zastavili před recepcí, pan správce nám hned vylezl naproti. Přece jen lehokolisty tu asi nemívá každý den. Platíme, sprcha je tu prý zdarma, stany si můžeme postavit kam chceme. Filip se ještě ptá na počasí a pán nám říká docela optimisticky vyhlížející předpověď - prý zítra "little rainy" (přeháňky), ale pak následující dva dny "sunshine" (slunečno). Jak se tu trochu rozkoukáváme, vidíme, že prakticky všichni návštěvníci tu jsou podle SPZtek karavanů Holanďani. Pro sebe si tedy tento kemp příznačně pojmenováváme "U Holanďana". Stany stavíme za mírného mrholení. Obloha je stále zatažená, mraky se válí po vrcholcích okolních hor a na nějaké rychlé zlepšení počasí to zatím nevypadá. Tak dáváme večerní sprchu, před spaním ještě kompot z konzervy a uleháme.

Středa 23.5.2012 - najeto 78,1km

V Imstu se z úterka na středu spalo velmi dobře, protože celou noc pršelo. Monotónní zvuk bubnování kapek do stanu člověka přirozeně uspává. Podobný účinek mají i ostatní přírodní zvuky jako je např. tekoucí voda nebo šum lesa ve větru. Ráno ležíme skoro do osmi, protože stále prší. Je pravda, že mně osobně jízda v dešti (pokud není počasí vyloženě extrémní) nijak zvlášť nevadí. Musí nás to ale zastihnout již cestou, kdy nemáme na vybranou a jsme rozjetí. V tuhle chvíli mi zas Filipův odmítavý postoj k jízdě v dešti vyhovuje a to, že bychom tu byli v případě celodenního deště ještě další noc, mi vůbec nevadí. Vylézat z pohodlí spacáku a stanu přímo do deště a vše balit v dešti se mi také nechce. A čas máme - dosavadní průměrná kilometráž za den vysoce převyšuje můj původní plánovaný průměr asi 80km za den. Když jsme se vyhrabali ze stanu, začali jsme okamžitě pohlížet k obloze. Byla stále zatažená, nízká oblačnost se válela po okolních kopcích, ale místy již prosvěcovala světlejší místa a bylo možné zahlédnout i kousky modré oblohy. Šel jsem tedy na ranní hygienu, kde jsem se zdržel víc než obvykle a když jsem za asi půl hodiny vylezl ven, nevěřil jsem vlastním očím. Obloha se za tu chvíli neuvěřitelně protrhala a o chvíli později začlo svítit i slunce! I když okolní kopce byly zahaleny v oblacích, tohle nám dávalo velkou naději na pohodlné pokračování v naší cestě bez časové ztráty. Nijak zvlášť jsme ale nespěchali, na hřejícím slunci jsme stačili z velké části usušit i mokré stany a já jsem zatím pobíhal po kempu a jeho blízkém okolí, abych udělal několik "lepších" než jen reportážních fotek - fotogeničnosti okolní krajiny vylepšené válejícími se mraky po okolních kopcích prostě nešlo odolat. Jak jsme se tak bavili, přišel k nám jeden starší Holanďan, který kempoval kousek od nás a že prý nás vyfotí, až budeme oba připraveni k odjezdu. Nic jsem proti tomu neměl, ale nejdřív jsem si myslel, že si nás chce vyfotit jako dva exoty na leháčích. Oba nás však překvapilo, že mu vůbec nešlo o fotku pro sebe, ale o to, aby mám udělal společnou fotku na naše foťáky. Tyto fotky jsou tedy jeho dílo - pobíhal a zaměřoval nás tam skoro jak profi fotograf. Děkujeme mu, máme naloženo, loučíme se s ostatními, kteří už seděli před karavany venku a vyrážíme asi v 11 hodin na další cestu. Dnes je odjezd kvůli dešti oproti předchozím dnům dost opožděn. Sjíždíme z Imstu dolů k řece, abychom se opět napojili na značení Innské stezky. Cyklostezka je tu v některých místech vedena opravdu zvlášťně - jako např. kousek od Imstu snad nějakou kanalizací. Z jedné strany je římsa necelý metr široká, pak trubky a snad (nyní prázdná) stoka. "Tunel" je i patřičně nízký a ve slunečních brýlích při přejezdu do tohoto stíněného místa téměř nic nevidíme. Já projíždím bez problémů, Filip ale se svou vlaječkou nevejde, aby si sundal brýle tak náhle zastavuje a v půlce si tyčku vlaječky láme. Jak jsem to sám komentoval, od tohoto místa tedy pokračuje s vlajkou na půl žerdi. A to se nám cesta zatím nad očekávání daří. Jak pokračujeme dál, začíná se krajina přece jen více vlnit, ale stále ne nijak drasticky. Okolní hory jsou stále blíž a blíž a po nočním dešti i oblačnost dobarvuje jejich krásu. I vesničky, kterými projíždíme, jsou nádherné. Přestože se opět zatahuje, nejsme naštěstí ponořeni v mlze a krásu okolní krajiny můžem vychutnávat opravdu naplno. Kousek od Landecku, v místě, kde se z již opět zatažené oblohy začíná spouštět mírný déšť, předjíždíme pěšího turistu jdoucího s karimatkou na baťohu pěšky natěžko. O pár desítek metrů dál se pod stromy chystáme převléct do nepromoků, tak se s ním dáváme do řeči. Říká nám, že jde už 21. den po Svatojakubké cestě napříč Rakouskem. Má za sebou už přes 600 kilometrů. V lese nadivoko prý nocoval pouze dvakrát, jinak spí po penzionech a denně prý ujde průměrně 35 kilometrů. Déšť naštěstí jen pohrozil, tak jsme nepromoky nakonec ani neoblékli, loučíme se s tímto poutníkem a jedeme dál do Landecku, kde si dáváme oběd. Zajíždíme k restauraci, kterou příznačně pro sebe pojmenováváme "U Araba", neboť komunita i obsluha, která se zde schází, se nám zdála typicky arabská. Jídlo tu mají ale vynikající. Filip si dává špagety se sýrem a šunkou a já zapečené brambory s tenkými proužky libového veprového masa a zeleninovým salátem. Porce jsou opět gigantické. Ani jsme to všechno nesnědli. Zatímco jsme obědvali, přehnala se menší přeháňka. Umíme si tu naši trasu načasovat. Jak nám již říkali i někteří cestou, Landeck je místo, kde kopce opravdu začnou. Měli pravdu. Po obědě oba notně přežraní pomalu funíme nahoru. Slunce opět začlo svítit, přestože hory obklopující město jsou zahaleny v mracích. Při odpočinku uprostřed kopce fotím pohled na město a krajinu okolo. Při výjezdu na jeden krásný dřevěný zastřešený most jsme s našimi stroji rozesmáli skupinku rovněž natěžko naložených cyklistů. Jedni dokonce jeli s naloženým vozíkem za kolem. Asi si mysleli, že nájezd na most nezvládneme. Vyvedli jsme je z omylu. O kus dál přejíždíme menší vodní elektrárnu a JE TO TADY. V protisměru potkáváme prvního lehokolistu! Zastavujeme a navzájem si prohlížíme své stroje. On má na rozdíl od nás leháče značky Street Machine s nábojovou převodovkou Rohloff. Říká však, že bez přesmykače vpředu je to do těchto kopců nedostatečné. Prý byl vloni na SPEZI veletrhu, kde rovněž navštívil stánek Azubů a chystal se koupit leho od nich. Pak však dostal nabídku od známého na koupi tohoto téměř nového leháče za výhodnou cenu a s "rohlíkem". Kdo by v tomhle případě váhal. Od Azubu tedy nakonec upustil. Docela jsme si s ním pokecali. Ptáme se ho i na cestu do Mořice, ale bohužel tam nebyl a neví. Loučíme se a pokračujeme přes hráz elektrárny a dál proti proudu. Na rozdíl od předchozích dnů stavíme na focení mnohem častěji, neboť krajina je tu opravdu krásná. Těsně před vrcholem jednoho táhlého kopce dáváme na lavičce odpolední delší přestávku a svačinku. V tomto místě nás předchází i dva cyklisté s nákladním vozíkem za koly, které jsme rozesmáli na vjezdu na most o několik kilometrů dřív a kteří oba do tohoto kopce tlačili. Snažili jsme se s nimi zakonverzovat, ale naše obvyklá první věta "Hallo, do you speak English?" bohužel neměla patřičnou odezvu. Jediní co jsme snad pochopili bylo, že jsou z Holandska. Jazyková bariéra byla v tomto případě nepřekonatelná. Po pár vteřinách marných pokusů jsme to všichni vzdali a raději se rozloučili. Němčinu bych snad s velkými obtížemi pochopil nebo si domyslel, ale Holandštinu opravdu ne. Jestli nám kopce až dosud chyběly, teď si jich dosyta užíváme. Výhodu máme v tom, že jedeme po větru. Slunce však místy peče a tak nás za jízdy vzduch téměř neochlazuje. Nemůžeme chtít všechno. Posledních asi 10 kilometrů ke švýcarským hranicím vede cyklotrasa po hlavní silnici. Některé úseky makáme do kopce, některé zas dolů. Jsou tu i dva tunely, jejichž průjezd nebyl zrovna příjemný vzhledem k šeru uvnitř. Já raději zastavuji a zapínám zadní blikačku, Filip pokračuje v jízdě a riskuje to bez ní. Nakonec z mírného kopce dojíždíme na rakousko-švýcarské hranice. Hraniční kontroly tu jsou a projíždějící auta ukazují min. cestovní doklad. Filip do mě ryje a říká, že tohle je hodina pravdy (já jsem po zjištění potřebných informací z netu jel pouze s občankou a s vyřízením cestovního pasu jsem se vůbec neobtěžoval). Zastavujeme, abychom si připravili doklady, ale celník když vidí naše naložené leháče nám jen ukazuje, ať jedeme dál. Je to tu! Jsme ve Švýcarsku, hraniční přechod Martina. Podle mapy by měl být první kemp v Chafluru. Když do téhle vesničky přijíždíme, žádné směrovky ke kempu tu nejsou. Jediná naděje koho se zeptat byly dvě děti, které sem přišly z vedlejší ulice, úplně bosky, trička špinává jak čuňata, až jsme se divili kam jsme to vlastně dojeli. Mohlo jim být kolem pěti let. Protože široko daleko v dohledu nikdo jiný nebyl, zkusil jsem se i tak svojí lámanou němčinu doptat na "kempingplatz". Jejich nechápavé pohledy s tichou otázkou "was....?!" nám moc naděje nedávaly. Tak jsem vytáhnul mapu, ukázal jsem na symbol stanu a oba jsme opakovali "kemping". To zabralo. "Aaaaa, camping!" byla první nadějná reakce. Ukázaly nám směr, říkaly, že o kousek dál je škola, tam doprava a tam to je. Poradily nám dokonale - kemp jsme opravdu našli, ale vypadal velmi přírodně. Ne že by byl špinavý, to vůbec ne, ale na recepci (pokud se těm dřevěným dvěřím, kde byly vylepeny informace a ceník) nikdo nebyl a tráva tu byla mnohem vyšší než co jsme byli zvyklí z dřívějších kempů. Někteří kempaři s dodávkou, kteří přijeli chvíli před námi, nám řekli, co už stihli okoukat a zjistit oni, ale protože jsme meli ještě trochu času (bylo asi 18 hodin) a do dalšího kempu v Sur En snad jen 8km, rozhodli jsme se nakonec, že ještě popojedem. Jestli jsme se na začátku cesty divili tomu, že značná část Innské stezky je v Německu a Rakousku po šotolině, byla to ještě luxusní cesta. Jakmile jsme vyjeli z Chafluru, zavedlo nás značení na velmi prudké a poměrně dlouhé krpály vedoucí přes les a pastviny. Místy zde byla cesta hrubá a vymletá natolik, že se jet nedalo vůbec a tlačit jen obtížemi. Naše rychlost v těchto úsecích klesla snad na 2km za hodinu. Tlačit naložená leha do takových kopců a po hrubém povrchu bylo velmi vyčerpávající. Tímhle tempem by nám těch "pouhých" 8km do Sur En trvalo pěkně dlouho. Už jsme si říkali, že stoupání nemá konce, když tu jsme přijeli k farmářským usedlostem, kde jsme konečně dosáhli vrcholu. Odtud jsme pokračovali pomalu ale jistě dál. V jednom místě tekl přes cestu mírný potok, který jsme oba bez problémů přejeli. O kousek dál se však přes cestu valila voda takovou silou, že jsme zastavili a váhali, jestli to projedem, nebo budeme muset brodit. Já jsem si vzpomněl, jak jsme se tenkrát v létě s Mílou a spol. "koupali" na Třeboňsku ve stojaté louži a byl jsem prakticky rozhodnutý, že se přezuju a potok i s kolem přebrodím. Přece jen proud byl dost silný a strouha vymletá v cestě by asi nebyla nejvhodnější na přejíždění. Namočit se jsem se v tuto chvíli rozhodně nechystal. Koukal jsem tedy výš, hledal nejvhodnější místo, když se Filip náhle rozjel a pokusil se to všechno přejet. Stalo se přesně to, čeho jsem se chtěl vyhnout. Přední kolo ještě strouhu přejelo, zadní v ní však uvázlo, vidlice náležitě zapružila a Filip už se ráchal v ledové vodě. Jak zápasil s rovnováhou a snažil se nepoložit do vody sebe i celé kolo, uvolnily se mu obě Lidl-brašny a jedna z nich se vydala po proudu dolů, kde se celý potok o pár desítek metrů dál vléval do Innu. Praštil jsem se svým kolem a hnal jsem se za ní. Stále jsem doufal, že se někde zachytí, protože skákat do vody v nasákavých cyklobotách se mi v tu chvíli opravdu nechtělo. Naštěstí se naplnila vodou dřív než stačila doplout až do Innu a zadrhla se o kameny na dně. Bohužel v téhle brašně měl Filip mobil, mp3 přehrávač, nabíječku, peněženku i doklady. Když vylil vodu, začal sčítat škody. Já jsem se pak už jen v klidu přezul do sandálů, upnul je co nejtěsněji na nohy, vyhrnul gatě a nadvakrát to přebrodil (nejdřív jen s botama v ruce, ty jsem si fakt namočit nechtěl, a až pak s těžkým kolem). Voda byla pěkně ledová. I když strouha nebyla příliš hluboká, proud byl tak silný, že mně namočil i těsně pod kolena vyhrnuté kalhoty. Filip rychle vysušil z elektroniky co se dalo a vyjeli jsme dál. Zbytek cesty byl sice po nepříliš zpevněné lesní cestě, ale jet se dalo. Zdálo se nám to však nekonečné. Když jsme v protisměru potkali cyklistku, raději jsme se na kemp v Sur En zeptali. Ta nás uklidnila, že to je již kousek, max. 10 minut cesty. To nám dodalo klidu a do kempu jsme pak, i když už po zavíračce recepce, bez problémů dojeli. Po postavení stanů začal Filip okamžitě sušit utopené věci (mapy, peníze, elektroniku). Bankovky rozložené na trávě pod plachtou jeho stanu vypadaly opravdu zajímavě. Naštěstí byl v umývárkách i fén, což výrazně urychlilo vysoušecí proces. Mobil to nakonec rozdýchal a zdálo se, že jedinou ztrátou bude mp3 přehrávač (i ten se nakonec později ale podařilo oživit). Krátce poté co jsme zalehli začalo hustě pršet. Usínáme tedy opět za zvuku kapek bubnujících do stanů. Do Mořice to máme asi 70 kilometrů. Výškový profil podle mapy však na následující den slibuje opravdu vydatné krpály.

Čtvrtek 24.5.2012 - najeto 70,7km do St. Moritze, celkem pak 94,4km

I přes noční bouřku s vydatným deštěm již naštěstí ráno neprší, ale na horách se to může zvrthout během chvilky. Zatímco já si vařím čaj a dávám snídani, Filip okupuje fén v umývárně a usilovně suší mokré věci, hlavně pak boty. Než jsme dosušili, zabalili a zaplatili kemp, obloha se docela protrhala a slunce, pokud nebylo zrovna za mrakem, začalo opět pálit. Do Svatého Mořice to máme odhadem z mapy přibližně 70 kilometrů. Čistě teoreticky bychom tam tedy dneska mohli dojet. Výškový profil trasy však dává tušit, že až dosud to byla těžká pohoda oproti tomu, co náš čeká v posledním úseku cesty. Do nejbližšího většího města to z kempu máme asi sedm kilometrů. Tím je Scuol a odtud to bude asi největší masakr co se kopců, samozřejmě směrem nahoru, týče. Až do Scuolu jedeme po lesní cestě, posledních pár kilometrů samozřejmě jedeme hlemýždím tempem, protože překonáváme poměrně prudký a táhlý stoupák, lesní nezpevněná cesta dělá celou jízdu mnohem namáhavější než kdybychom jeli po asfaltu. Občas tedy stojíme a fotíme výhledy, které se místy otevírají. Po chvíli přijíždíme na asfalt a rozcestí. Cesta pokračuje buď rovně dál do kopce, nebo vpravo na druhou stranu řeky strmým kopcem zase pěkně dolů. Abychom náhodou nejeli špatně, ptáme se kolemjdoucích, zda je město na druhé straně opravdu Scuol. Je! Tak dáváme tyčky na posilnění, chvíli odpočíváme a pak se spouštíme dolů. Ještě než přejedeme řeku, nedá mi to, abych nezastavil a nevyfotil scenérii s kostelíkem, která se před námi otevřela. Pak už vjíždíme na most, který nás vede téměř do centra Scuolu (1290 m.n.m) a začínáme stoupat. Opravdu pomalu, těžce a vytrvale stoupat. Než vyjíždíme z města, jedem část cesty po kostkové dlažbě, která stoupání ještě více komplikuje. Už kousek za Scuolem stojíme, dáváme další tyčku a odpočíváme. Přestože teplota vzduchu není příliš vysoká, slunce pálí a my se potíme jako prasata. Odměnou nám jsou jedině pěkné výhledy na okolní skalnaté štíty, které vysoce převyšují 2000 metrů. Stoupání nemá konce a asi po hodině šlapání s několika přestávkami vzdávám jízdu a potupně celého naloženého leháče tlačím. A to tam mám 81. převod, ten nejlehčí co je schopný poskytnout nejmenší kolečko na předním přesmykači, největší kolečko na kazetě a nejlehčí převod v zadním Sram Dual-Drive náboji. S Filipem ho nazýváme Alpským převodem. Na rozdíl ode mě má Filip pouze přesmykač a kazetu a jeho nejlehčí převod tedy nazýváme Krkonošský. Na rozdíl ode mě ale Filip dupe stále nahoru a k tlačení se zatím nesnížil. To se pak vůbec nedivím, že ho bolí kolena. Párkrát za cestu nás předjíždí mikrobus, který se zdá jezdí kyvadlově mezi Scuolem a Ftanem. Když nás řidič vidí dřít nahoru, dává nám palec nahoru pokaždé co nás předjíždí. A my funíme a funíme. Rychlost pohybu (pokud zrovna nestojíme a neodpočíváme) je asi 3km/h. O kus dál přichází serpentýny. Ani jsem nepočítal kolik jich bylo, ale když se za jednou zatáčkou-vracečkou v dálce vynořil kostel s několika domy, doufali jsme, že to je vrchol tohoto šíleného stoupáku. Po asi dvou hodinách cesty ze Scuolu, ze kterých jsem hodinu v kuse jen tlačil, konečně přijíždíme do obce Ftan. Ta leží v 1648 metrech nad mořem. Je to nejvyšší místo, kam naše lehokola kdy dojela (nebo byla dotlačena) a zároveň zatím i nejvzdálenější od domova. Tuhle šílenou dřinu nám alespoň částečně vynahradily výhledy, o které bychom byli jinak ochuzeni. Koukáme do mapy a vidíme, že jsme za ty dvě hodiny urazili ne víc než 4km. Je po poledni a náš tachometr v tuto chvíli ukazuje žalostných 20km které jsme za dnešní den stačili ujet. Z Ftanu část pracně nastoupané výšky opět ztrácíme a když vidíme, že o dalších pár km dál se dostaneme na most a přejedem řeku, začíná Filip prosazovat, že se do Mořice již nebudeme držet značené Innské stezky a pojedem po hlavní silnici, která vede téměř podél řeky a kde snad stoupáky nebudou tak brutální. I když se mi to z počátku moc nezdá, nakonec mu dávám za pravdu, že je to asi nejrozumnější řešení. V Ardezu tedy definitivně opouštíme Innskou stezku a pokračujeme ve směru do Svatého Mořice po hlavní silnici. Už po prvních pár kilometrech jsme poznali, že auta tu jezdí velmi ohleduplně. Silnice je navíc ve výborném stavu a dostatečně široká. Jediná nepříjemnost bylo pár kratších tunelů a táhlé stoupáky, které sice zdaleka nedosahovaly strmosti silnice do Ftanu, ale i tak jsme si mákli. V Zernezu ještě zastavujeme v Coop marketu a já si dokupuji Nutellu, nějaké další tyčky a pytel müsli. Před obchodem zároveň krátce kecáme s několika žiletkářema, které zaujaly naše stroje. Na rozdíl od nich jsme ale jiná váhová i rychlostní kategorie. Cesta ubíhá s větrem v zádech a i do mírných táhlých stoupáků jsme tedy schopni udržovat rychlost kolem 20km/h. Zbývající kilometry do Mořice na cedulích se pomalu snižují a my si začínáme říkat, že to snad dneska opravdu dojedeme. Poslední delší zastávku dáváme asi 20km před cílem, v Madulainu. Tam se zašíváme mimo silnici za menší dřevěný most a dáváme i nějaké to jídlo z vlastních zásob. Je tu i směrovka ke kempu, který ani v našich mapách značený není. Tak aspoň víme, že tady by se to dalo zapíchnout. Pak už celkem hladce přijíždíme do Celeriny a odtud ukrajujeme poslední kilometry. Opět jsme se tu napojili na značenou stezku a opět jsme toho začli trochu litovat, neboť krátké a strmé kopce, kterými jsme přejížděli tunely těsně vedle hlavní silnice, nám daly opět zabrat. Pak jsme dojeli pod kamenný most, který se pro nás stal symbolickou branou do cíle. Kousek za ním byla u silnice značka St. Moritz a nám bylo jasné, že jsme to dokázali! Je čtvrtek, 24.5.2012, asi 17 hodin. Dojeli jsme k jezeru Moritzer See, kde jsme udělali symbolické cílové foto a foto města. Žádná euforie se sice nedostavila, ale i tak jsme měli oba velkou radost, že jsme konečně tu, navíc asi o dva až tři dny dříve než jsme původně plánovali. Zde na našich tachometrech za dnešek svítilo asi 70 ujetých kilometrů. Zvládli jsme to i přes vrcholovou prémii přes Ftan ve velmi dobrém čase. Po Filipově dotazu nás místní nasměrovali do kempu, který zde leží těsně za městem. Po stezce okolo jezera jsme se tedy tímto směrem vydali. Vodní hladina tohoto jezera leží ve výšce téměž 1800 metrů nad mořem, což jsou na naše poměry již vysoké hory a ranní teploty tu ještě týden před naším odjezdem klesaly k -6 stupňům Celsia. Přestože jsme si vezli teplé oblečení, naše spacáky byly "jen" třísezónní a oba jsme měli z chladu v noci trochu obavy. Když jsme popojeli dál, otevřel se nám jihozápadním směrem výhled na italské hory, ze kterých tu vanul velmi chladný vítr. Slunce přitom stále svítilo a na kole jsme navíc byli jízdou rozpohybovaní, takže nám zima nebyla. Nebylo to však příjemné pomyšlení, pokud by takto vanulo i v kempu přes noc a k ránu v době, kdy zde teplota určitě ještě klesá pod nulu, a my bychom navíc nevyvíjeli vůbec žádnou aktivitu, kterou bychom se zahřáli. Bylo tedy rozhodnuto. Čas jsme měli zatím dobrý a tak jsme nakonec zamířili po silnici zpět do Madulainu, kde jsme při poslední přestávce směrovku ke kempu viděli. Už poučeni stavem stezky jsme se zpět vydali po silnici. Jediná vada na kráse byla ta, že jsme při sjezdech bohužel jeli proti větru. Menší euforie však propukla v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že jsme se právě vydali na cestu DOMŮ! V kempu v Madulainu nás ale čekalo menší nemilé překvapení - paní si totiž nebyla vůbec jistá, zda nás může ubytovat, neboť oficiálně otevírají až pozítří. Radí nám tedy raději popojet ještě o asi 5 kilometrů, kde je další kemp. Z těchto pěti kilometrů se nakonec stalo téměř deset, ale kemp Chapella jsme nakonec našli. Vjezd byl dobře viditelný přímo od silnice, navíc jsme si ho všimli již při cestě do Mořice. V tu chvíli jsme však netušili, že se stane naším dnešním nocovištěm. Na recepci nebyl vůbec nikdo a informační tabulky zde návštěvníky pouze vítaly v kempu s tím, že si mohou vybrat místo k táboření dle libosti a zaplatí "až později". Po levé straně byla celkem rozlehlá a dobře udržovaná louka, kde tábořilo několik karavanů. Projeli jsme tedy dál až k lesu, kde bylo mezi stromy opět několik karavanů, zázemí se sprchami a WC a malý plácek s lavičkou, na který jsme si nakonec naše stany postavily. Bez přítomnosti jakéhokoliv personálu nebo restaurace na nás kemp působil velmi přírodně, jakoby si žil svým vlastním životem - kdo přijede, vybere si místo, usadí se dle libosti. Svoboda, příroda, žádné bližší instrukce, nařízení nebo zákazy, žádná vychrazená plocha pro to a ono. Při vstupu do sprch a na WC jsme však byli velmi mile překvapeni, neboť i přes přírodní ráz celého kempu bylo toto zázemí na nejvyšší úrovni - naprostá čistota samozřejmostí. Protože padal chlad a oba jsme měli po nečekané dávce dalších asi 25km ze Svatého Mořice hlad, začli jsme si vařit něco teplého, když v tom k nám přišel jiný návštěvník kempu obhlížet naše stroje. Viděl nás když jsme přijeli a projížděli kempem. Na naši obvyklou otázku "Sprechen Sie English?" však bohužel reagoval negativně, ale když jsem se mu snažil vysvětlit svoji lámanou Němčinou mé omezené komunikační schopnosti v tomhle jazyce, ani v nejmenším ho to neodradilo od dalšího pokecu. Svoji výslovnost a tempo řeči přizpůsobil mým (ne)schopnostem a podle výrazu obličejů nás obou si mohl udělat celkem rozumnou představu, jestli rozumíme, nebo ne. Přestože jsem musel svoji dávnou německou slovní zásobu dolovat z hodně velké hloubky, neodradilo ho ani to a naopak mi velmi pomáhal když jsem se mu snažil na jěho otázky něco odpovědět. Typický příklad toho, že když je vůle domluvit se na obou stranách, jde to. Z jeho vyprávění jsem nejprve pochopil, že on sám je tu taky jen na jednu noc a že jede s rodinou Innskou a Dunajskou stezku naráz. Asi mi tam ale uniklo nějaké časové příslovce, neboť po našich dalších otázkách se ukázalo, že už je tu od začátku května a chodí túry po okolních horách. Ptali jsme se ho tedy na teplotu v této lokalitě. Trochu nás vyděsil tím, že před pár týdny tu ráno měli jinovatku a mráz docela hluboko pod nulou. Nakonec jsme tu společně kecali snad půl hodiny. Mezi tím přijela i majitelka kempu, aby zjistila, kdo během dne přijel a vybrala peníze za ubytování. Tak takhle to v kempu Chapella chodí. Než jsme vjeli do Švýcarska, ptali jsme se, jak je to s přijímáním Eura v této zemi a byli jsme ujištěni, že téměř všude (a zejména pak v pohraničí) se dá Eurem platit zcela běžně, přestože je oficiální měnou Švýcarský Frank. Filip při placení trochu svérázně svým dobře míněným, ale jinak špatně řečeným dotazem "Accept Euro?!" paní správkyni naše Eura doslova vnutil. I když intonací v Češtině z toho byla jasná otázka, v Angličtině to byl rozkazovací způsob, navíc na tuto situaci celkem nezdvořilý. Paní naštěstí měla pochopení :-) Mně zatím stačilo vychladnout jídlo, ale co, pokec to byl velmi příjemný. Jak večer padal chlad, do sprchy se mi zpočátku vůbec nechtalo. Nakonec jsem se ale přinutil a horká sprcha mě i zahřála. Ulehli jsme a doufali, že tuhle chladnou noc (asi nejchladnější ze všech nocí na naší cestě) bez nějakého nachlazení přečkáme.

Pátek 25.5.2012 - najeto 119,6km

Je pravda, že mně ráno trochu zima byla, ale jinak jsem byl ustrojený dostatečně a dalo se to vydržet. Už asi od páté hodiny jsem venku slyšel nějaké zvuky, ale myslel jsem si, že se asi někam chystají sousedi z karavanu. O dvě hodiny později, když jsem se konečně dostatečně probral a donutil se opustit vyhřátý spacák, mě však šokoval Filip, který už dvě hodiny stepoval před stanem a vařil si teplé jídlo. Prý mu byla zima a nechtěl mě šustěním a oblékáním se budit. Aby mu také zima nebyla, když prý spal jen v tričku. Ráno jsme ještě v rámci možností na sluncem osvícených místech trochu osušili stany, pomalu se zabalili a před desátou hodinou vyrazili směrem do Landecku. Obeznámeni se stavem značené stezky jedeme celým Švýcarskem již po silnici. I když by to mělo být v průměru i logicky z kopce, krpálů jsme si i tak museli vyfunět dost. Rozhodně se nedá říct, že by to byla pohodová a rychlá jízda, navíc i vzhledem ke značnému protivětru, kterým jsme se museli probíjet. Je však pravda, že sjezdů je víc než krpálů, jen trvají tak 20x kratší dobu než stoupáky. Cestou zpět se zároveň zdržujeme mnohem méně focením, pokud se zrovna neotevře scenérie, které jsme si opačným směrem nevšimli, nebo která kvůli oblačnosti nebyla tak zajímavá. Asi ve tři hodiny odpoledne zastavujeme v Bille, abychom nakoupili zásoby na další dny (nebo minimálně na nadcházející víkend). Ještě na parkovišti jíme na posilněnou kompot z konzervy, neboť na dnešní pozdní oběd máme v plánu zastavit až v Landecku v již osvědčené restauraci "U Araba". V Landecku je zároveň i kemp, kde mám v plánu to již pro dnešek zapíchnout. Filip má sice choutky jet ještě dál, ale mně se moc nechce. Do Landecku dojíždíme v pět odpoledne a jídlo "U Araba" je opět luxusní (a porce opět gigantické). Během jídla zároveň začínáme dumat nad mapou a rozmýšlet cestu na další dny tak, abychom v některý den dojeli až do Schechenu, odkud nás čeká stokilometrový úsek bez kempů. Tachometr v tuto chvíli ukazuje za dnešek hodně přes 90 kilometrů a dalších 20 je to do nejbližšího známého kempu v Imstu. To rozhoduje. Pobyt v kempu "U Holanďana" před pár dny byl velmi příjemný a známost místa a "kudy tam" přesvědčuje i mě, že si to dnes ještě prodloužíme. Opět tedy dáme víc jak stovku kiláků, ale na to už si za tu dobu pomalu začínáme zvykat. Cesta zbylých asi 20km nám netrvá nijak moc dlouho. V kempu si nás z minula pamatuje jak správce, tak někteří návštěvnící. Stany stavíme prakticky na stejné místo jako poprvé a po očistné koupeli ve sprše uleháme už v devět večer. Já ještě na Filipa naléhám, že až mu bude v noci zase zima, ať se neohlíží na to, že metr od jeho stanu spím já, a ať se pořádné oblékne. Nejdůležitější je přece dojet ve zdraví domů a ne to odchcípat.

Sobota 26.5.2012 - najeto 103,7km

Ráno mě Filip vytahuje ze spacáku až po sedmé hodině. Zdenda dnes vyjíždí na svoji sólo dovolenou vlakem z Prahy do Budapešti rovněž s natěžko naloženým leháčem, tak mu píšu SMS a přeju mu aspoň takhle na dálku šťastnou cestu. Bohužel mi po chvíli odpovídá, že musel svůj start kvůli práci ještě o den posunout, tak vyrazí až v neděli. Využíváme stále slunečného počasí a sušíme stany. Mně trvá balení k odjezdu dost dlouho, navíc se vytvořila pěkná oblačnost a tak pobíhám po okolí kempu a snažím se najít nějaký pěkný krajinářský záběr. Loučíme se s téměř už "starými známými" Holanďany i se správcem imstského kempu a vyjíždíme krátce po desáté hodině. Zdoláváme poslední výraznější kopce a dost často i zastavujeme, abych stačil zvěčnit horské motivy, které nás ještě obklopují. V Mötzu potkáváme lehokolo, už druhé za naši cestu, které nás ještě předjíždí o kousek dál v Rietzu, kde zastavujeme na oběd. Vídeňský řízek si tentokrát dávám jenom já, Filip si dnes teplé jídlo odpustil a tak posedává chvíli se mnou a chvíli na slunci na schodech restaurace jako chutý příbuzný. Po obědě projíždíme Innsbruckem a cestou se dohadujeme, kde jsme to míjeli toho páchnoucího bezdomovce. Oba jsme si pamatovali místo v parku, ale ani jeden z nás jsme si nemohli s jistotou vzpomenout, ve kterém městě to bylo. Kus za Innsbruckem předjíždíme paní s dětma, která zrovna na kluka volá "Rychle, Filipe, přehoď si!". Trvalo mně pár vteřin, než jsem si uvědomil, že mluvila česky. Navíc jsem do "svého" spolucestovatele Filipa ryl, ať kouká poslouchat a přehodí si:-) Když zvolňujeme a ona nás opět dojíždí, zdravíme ji místo zde obvyklého "Hallo" česky "Dobrý den". Nakonec spolu jedeme a bavíme se snad půl hodiny. Ona tu prý žije už dost dlouho a přivdala se sem. Konečně jsem tedy měl možnost zeptat se, jaký je v německy mluvících zemích běžný zdvořilý pozdrav. Ve škole učený a v průvodcích uváděný "Guten Tag" jsme tu totiž zatím neslyšeli. Prý tedy "Hallo!". Tím už dnes neurazíme nikoho. Opět se ukazuje, že škola je věc jedna a realita a praxe věc druhá. Loučíme se v místě, kde se oni stáčí na vedlejší cestu, aby zamířili zpět do Innsbrucku. My však pokračujeme po proudu Innu dál. Sice jedem už téměř po rovině, zato ale proti hnusnému protivětru, který i rovinu dokáže proměnit v táhlý stoupák a snížit naši rychlost na nějakých 10-12km/h. Dnes je prakticky od rána jasné, že budem mířit opět do již osvědčeného kempu ve Wiesingu, přestože to bude znamenat další stovku kilometrů. Do kempu přijíždíme těsně po zavíračce recepce, 19. hodině, ale i tak nás ještě ubytovávají a v neděli ráno se už nebudeme muset zdržovat placením. Kolem nás se tyčí už jen nižší hory a mohutná hradba Alp zůstává viditelná už jen z některých míst v dálce za námi.

Neděle 27.5.2012 - najeto 94,4km

Ráno už ani nepočítám po kolikáté balíme celý ten náš cirkus. Kolem osmé hodiny dostávám SMS od Zdendy, že opravdu vyrazil a už sedí ve vlaku směrem do Budapešti. Tak super, už jsem měl včera strach, že nakonec bude nucený dovolenou zrušit. Vyjíždíme s cílem dojet do Schechenu. To je onen poslední kemp před "obávanou stovkou" bez kempů. Na oběd zastavujem u silnice ve stejné restauraci jako jsme navštívili cestou do Mořice, jen s tím rozdílem, že jsem si tentokrát místo Schnitzelu dopřál guláš s "dělovými koulemi". Správně tady tomu říkají Semmelknödl. Guláš byl opět s horou hovězího masa. Na u nás známé houskové knedlíky jsme tu zatím nenarazili. Guláš tu má navíc zcela jinou chuť než ten český - řekl bych, že český je rozhodně lepší. Cestou jsme potkali v protisměru dalšího leháče. To je asi jediná zajímavost, jinak byl dnešek oproti předchozím dnům vyloženě nudný. Kousek před Rosenheimem dáváme na lavičce odpolední delší přestávku a tyčky na doplnění energie. Cestou si navíc Filip vzpomněl, že bezdomovce jsme potkali právě v parku v Rosenheimu a při průjezdu tímto místem se nám jen potvrdilo, že měl pravdu. Bezdomovec tu byl prakticky na stejném místě, jen okupoval lavičku na protější straně. Oba jsme kolem něj projeli se zadrženým dechem. Filip má vůbec na místa mnohem lepší paměť než já. Pro mě byla drtivá většina zpáteční cesty skoro jako cesta novou trasou, jen tu a tam jsem si vybavil některé konkrétní místo. Po odpolední přestávce a svačince na mě přišla při průjezdu Rosenheimem trochu usínací krize a i Filip zrovna neměl elánu na rozdávání. Ještě že máme lehokola. Jen usnout jsme si teď nemohli dovolit, tak jsem jel až do Schechenu v jakémsi nouzovém režimu. Už kolem 17. hodiny přijíždíme do kempu v Schechenu. Paní v noční košili nám jde opět ukázat místo, kde si máme postavit stany. Když jí říkám, že už jsme tu před pár dny byli, začíná si nás vybavovat. Na našem místě však táboří nějaká omladina, stojí tu několik celkem velkých stanů a co hůř, okolo mají rozestavěnou zásobu alkoholu. To se nám ani trochu nelíbí, neboť následující den nás čeká nutná stovka kilometrů a musíme se tedy pořádně vyspat. Chvíli váháme a než vůbec rozbalíme stany, já se jdu raději zeptat, zda je toto jediné místo kde si můžeme rozložit stany. Paní ihned pochopila, že se asi ve společnosti této mládeže na noc usadit nechceme a že potřebujeme klid. Ukazuje nám tedy další, mnohem lepší travnatý plac o kus dál. Po sprše a menším jídle zaleháme za šera v obvyklou večerní dobu. Snad nebudeme mít problémy usnout a dostatečně zregenerovat síly na další den.

Pondělí 28.5.2012 - najeto 97,2km

Dneska jsme si trochu přivstali a urychlili i ranní balení, abychom už v půl deváté mohli vyrazit. Čeká nás "obávaná stovka" - ani jeden z nás sice nechápeme, proč to má být obávaná stovka, když stovku a víc dáváme prakticky každý den, ale je pravda, že kolem Wasserburgu se to hodně vlní a cestou do Mořice jsme se tu pěkně nadřeli. I s počasím musíme doufat, že vyjde, protože nejbližší kemp je právě až za 100km, v Marktlu. Přestože víme, že po silnici bychom se možná některým stoupákům vyhnuli, volíme kolem Wasserburgu raději značenou trasu, i když nám to dává docela zabrat. Až po vyjetí z lesa za Schambachem a zdolání nechutného krpálu to bereme po silnici, abychom se vyhnuli lesnatému úseku, kde jsme úpěli před pár dny. Čím víc kilometrů máme dnes najeto, tím méně chápeme, jak jsme tenhle kopcovatý úsek mohli před pár dny ujet v rámci stopadesátikilometrové štreky naráz za den. Dneska nás čeká "jen" stovka a začínáme toho mít tak akorát dost. Oběd dáváme v jedné sice pěkně vypadající restauraci u cesty, ale komunikace tentokrát trochu vázne. I když jsme se nakonec dobře najedli, ochota personálu domluvit se s lamači Němčiny nebyla moc velká. To jinde se snažili pomoct a vysvětlit jak jen to šlo a vždy jsme nakonec dostali, co jsme chtěli. Perlička tu byla na závěr při placení, kdy jsme na dotaz, zda zaplatíme najednou odpověděli, že ne. Ovšem paní nám to spočítala vše najednou. Už jsme neměli sílu se znovu dohadovat, tak jsme si to pak vyrovnali mezi sebou. Po obědě na mě přišel opět menší útlum, ale nebylo to tak hrozné jako v neděli v Rosenheimu. Přes den se obloha zatáhla a v jednom místě to vypadalo i na déšť. Jakmile začly padat kapky, Filip okamžitě zamířil pod přístřeší autobusové zastávky, kolem které jsme zrovna projížděli. Nakonec z toho ale nic nebylo a asi po čtvrt hodině čekání, jestli teda bude nebo nebude pršet, jsme vyrazili dál. Před cílovým kempem v Marktlu jsme udělali ještě pár dalších menších zastávek. Obloha zůstala zatažená a díky tomu bylo i docela příjemně. Do Marktlu přijíždíme ještě před pátou hodinou odpolední, kemp je dobře značený a jen pár set metrů od stezky. Na vstupní tabuli se prezentují jako Eko Camping, tak jsme oba zvědavi, jak se budou lišit od ostatních navštívených kempů. Že by jako sprcha sloužila dešťová voda a na záchod se chodilo za stodolu na hnůj? Těsně před námi se tu ubytovávají další dva cyklisté-silničkáři, kteří začli rozbalovat stany kousek od nás. Eko Camping je to opravdu na vysoké úrovni, pod stromy ve stínu jsme rozbalili naše stany. Zázemí s WC a sprchami vypadalo jako by ho teprve včera nově postavili. Když jsem to byl zkouknout a vrátil jsem se ke stanům, říkal jsem Filipovi, ať se připraví na šok. Měl trochu obavy, jestli to je tak hrozné (že to bude takový luxus ho určitě také nenapadlo). Když jsme zalezli do stanů chystám se napsat SMS Zdendovi jak se mu jelo první den a kam po ose stihl z Budapešti dojet. K mému překvapení ale od nej na mobilu nacházím zmeškaný hovor. Cestou jsem zvonit telefon neslyšel. Co se děje? Volám mu tedy zpět a nevěřím svým uším. Už minulou Dunajskou měl smůlu a prasklý šroub v zadní vidlici nakonec způsobil její vyvalení a museli jsme plánovanou čtrnáctidenní dovolenou předčasně ukončit. Teď mi říká, že mu cestou pro změnu prasknul celý rám a skončil s kolem na dvě půlky. Provizorně to tedy zdrátoval, pěšky dotlačil na Slovensko a odtamtud vyrazil opět navštívit uherskobrodské přátele. Prasklo to ve sváru, který byl viditelně zrezlý. Prý to je pravděpodobně důsledek loňského defektu, kdy zřejmě rám dostal dosedem natvrdo velký ráz, který ve sváru vytvořil mikrotrhlinky a po roce prakticky celoročního ježdění a v důsledku koroze svár prasknul. Zdenda má prostě smůlu. S příslibem kompletní opravy však dostává náhradní kolo a jen s párdenním zpožděním vyjíždí nakonec po ose stejně naložený z Bratislavy směrem do Passau. Tak se snad přece jenom potkáme. Přestože se v podvečer na chvíli ukázalo i slunce, moc dlouho skulina v husté oblačnosti nevydržela. Usínáme nakonec za silného deště a bouřky.

Úterý 29.5.2012 - najeto 110,2km

Vstávání, které nakonec začlo vyhovovát nám oběma, se stabilizovalo na půl sedmé ráno, stejně tak průměrná denní dávka cca 100km, s občasnými extrémy i víc. Po večerní bouřce ráno vylézáme ze stanu a venku to vypadá spíš na typický podzimní den, než na konec května. Je mlha a mokro. Naštěstí však neprší, do odjezdu se i mlha rozpustila a než jsme vyrazili, stačili jsme i částečně usušit stany. Říkám Filipovi, že před odjezdem musíme pokecat s dvěma cyklisty, kteří včera přijeli před námi. Když se však těsně poté ohlížíme na místo jejich včerejšího stanování, jsme oba trochu šokovaní - oni už tu nejsou! Nikdo z nás je neslyšel balit se a odjíždět. Tak to už bohužel nepokecáme. To si museli hodně přivstat. Z Marktlu směřujeme na levý břeh Innu na hráz. Na jejím nájezdu mi však po trochu nešetrném přeřazení padá řetěz ze zadní kazety za největší kolečko, tak se zasírám o namazaný řetěz, když se ho snažím vyprostit zpět. Mám trochu obavy, jestli jsem nezrušil přehazovačku, ale naštěstí je vše v pořádku a po očištění rukou mohu normálně pokračovat. Dnes už to jsou celkem rovinky a díky skvělému počasí a silně nadprůměrné denní kilometráži oproti původnímu plánu je celkem jasné, že dnes dojedem až do Passau. Jsme tak o čtyři dny v předstihu oproti původnímu plánu. Filipa táhne vidina dřívějšího návratu domů znovu do infocentra v Braunau, kde zjišťuje vlakové spojení z Linze do Prahy. Nejdřív čeká, že s ním nakonec vlakem vyrazím směrem domů taky, já však odmítám a trvám na tom, že budu po zbytek dnů pokračovat po Dunajské stezce sám směrem k Vídni, kdy se budu Michalovi, který mi slíbil odvoz, přibližovat a on to pro mě nebude mít z Brna tak daleko. Když však paní v infocentru konečně s Filipovou pomocí hledá spojení, vychází ji pouze mnohahodinové spoje s několika přestupy, přímý spoj Linz-Praha žádný. I když Filip bere vytištěné podklady odjezdů a bezprostředně poté říká "v pohodě", cestou se mu to rozleželo a rozhodl se nakonec pokračovat se mnou k Vídni. Přece jen přestupovat s natěžko naloženým kolem a sám není žádná radost. Navíc na neznámých německých nádražích s krátkým časem na přestup by se mohla cesta v případě ujetí navazujícího spoje ještě více protáhnout. V Schärdingu dokupujeme zásoby na dalších pár dnů a o kus dál zastavujeme na menší fotopauzu s výhledem na krásný kostel na protějším břehu řeky. S ještě jednou menší zastávkou pak kolem 17. hodiny přijíždíme do Passau. Je to neuvěřitelné, ale Innská stezka je definitivně za námi! Na soutoku Innu a Dunaje se napojujeme na pravobřežní Dunajskou stezku a začínáme tedy již neplánované putování podél Dunaje. V jednu chvíli to vypadá na silný déšť, obloha je téměř černá, ale přestože jsme se na půl hodiny raději schovali pod mostem, nic z toho nebylo. Dnešní jízdu končíme kus za Passau v kempu v Kastenu.

Středa 30.5.2012 - najeto 137,0km

Středeční ráno nás vítá vymetenou oblohou bez jediného mráčku, maximálně slabá mlha, ktera se však v paprscích sílícího slunce brzy rozplynula. Ještě než jsme stačili zabalit stany, přišlo nás navštívit pár kachen a dokonce i celá labutí rodinka. Těsně před tím, než jsme vyrazili, se na nás přišla podívat nějaká paní, která se nám představila jako Gertruda. Co jsem svoji chabou znalostí Němčiny stačil pochytit, byla z nás, z našich natěžko nabalených leháčů a z trasy, kterou jedem, úplně na větvi. Filip už byl připravený na cestě, já jsem dobaloval svoje leho a ona do něj stále něco německy hučela. Moje dobalení a start bylo pro něj vyloženě vysvobození, tak jsme řekli zdvořilé "vídrzén", vzájemně si vyměnili úsměvy a vydali se směrem na Linz. Část Dunajské stezky mezi Passau a Linzem byl pro nás nový, vloni jsme jeli až z Lince do Bratislavy a tak jsme byli zvědaví, jak to vypadá v tomto pro nás dosud neznámém úseku. Jelo se pěkně, stezka byla místy nově zrekonstruovaná a velmi kvalitní, příroda pěkná, ale co do ostatních zajímavostí k pokoukání to nebylo nicmoc. Stejně tak i restaurace po trase nebyly tak časté jako jsme byli zvyklí z loňska. Na oběd jsme zastavili v menší rychloobčerstvovně - hotovky tu žádné neměli, tak jsem si dal už prověřený Schnitzel s hranolkami a kečupem. Filip oběd nakonec vynechal. Zastávek na focení máme oproti jiným dnům velmi málo, ani nebylo moc co fotit. Kousek před Linzem dáváme tyčkovou a müslipauzu u Dunaje. Úderem patnácté hodiny přijíždíme na nábřeží do Lince. Poslední kilometry sem nezapřely blížící se velkoměsto, neboť stezka (byť luxusní) vedla hned vedle čtyřproudé hlavní silnice s velmi hustým provozem. Na lavičkách tedy dáváme delší přestávku, protože teď už opravdu není (tedy zatím) kam spěchat. Oba otevíráme na oslavu tohoto cíle konzervu s kompotem. Po svačince jsme dojeli na pro nás už známé místo, kde jsme se vloni na Dunajskou stezku napojili poprvé. I tentokrát jsme frčeli světelnou rychlostí s větrem v zádech po levém břehu směrem do Au an der Donau. V tomhle kempu jsme nocovali minule, ale protože máme dnes ještě čas, zkoušíme popojet ještě dál. Obloha se však začala odpoledne silně zatahovat a ve mně navíc začal působit ananasový kompot snědený najednou v Linzi. Nejdřív jsem myslel, že to "dovezu", ale naštěstí jsme dorazili k Infocentru u Mitterkirchenu, které sloužilo zároveň i jako velmi kvalitní cykoodpočívadlo s občerstvením a kadibudkami. To byla moje záchrana - volání přírody bylo silnější než cokoliv jiného, postavil jsem kolo (a v tu chvíli mi bylo jedno kde) a jedné kadibudky jsem s radostí využil. Uvnitř sice bylo vedro k padnutí, ale nedovedu si představit, kdybych musel zaběhnout se svoji neodkladnou potřebou někam do roští. Asi za deset minut poté se spustil takový slejvák, že bych byl mokrý na kost. Déšť mě na chvíli v kadibudce uvěznil, neboť přeběhnout pod střechu k odpočívadlu bylo pár desítek metrů a mokrý bych byl i tak. Filip už si po půl hodině, kdy déšť trochu polevil a já jsem vysmátý vylezl ven, myslel, že to tam se mnou seklo. Dokonce mně i mé nedbale odstavené kolo zaparkovat pod střechu, jinak bych měl sedlo totálně mokré. Na tomto odpočívadle jsme strávili snad dvě hodiny čekáním, jestli se počasí umoudří. Opět jsme se dostali do mírného sporu (za celou cestou ale teprve podruhé), kdy Filip začínal mít choutky strávit tu na lavicích noc. Dokonce si tu stihl uvařit i čajík a najíst se. Když po dvou hodinách ustala další vlna deště, začli v okolí zpívat i ptáci. Filip jako správný Špaček jejich řeči rozuměl a tvrdil, že prý cítí, že už je po dešti. Toho jsem se okamžitě chytil i já a začal hecovat, ať dojedem do nejbližšího kempu. Obloha sice moc nadějí bez deště nedávala, ale zanedbatelná kilometráž do kempu v blízké vsi (a kempy tu byly značeny hned dva) mi nakonec pomohla Filipa přesvědčit, že tu takhle nadivoko nocovat nebudeme. V nepromocích (ono za chvíli stejně pršet zase začalo) jsme však ujeli 10 kilometrů a kemp, který už jsme měli podle mapy dávno potkat, stále nikde. Když jsme se pak dostali z vesniček opět na stezku přímo podél Dunaje, bylo nám jasné, že nám nezbývá než dojet až do Greinu (což je nyní ještě asi 15 kiláků), kde jsem měl z jiných cestopisů dříve přečtených potvrzeno, že kemp opravdu je. Těsně před Greinem se Filip opět nechává zvěčnit ve svém nepromokavém skafandru, tak mu pro zlepšení nálady aspoň to foto pořizuji. Kemp je přímo u stezky a navíc dobře značený, tak s hledáním nemáme sebemenší problém. Bohužel je to větší město, tak je větší i kemp a klidu a ticha jsme si tu kvůli přilehlým rušným silnicím moc neužili. Sprchy a WC byly dokonce zabezpečeny číselným kódem, který jsme se dozvěděli po zaplacení kempovného na recepci. Celková dávka dnešních kilometrů se blížila stočtyřiceti a s usnutím tedy i v městském šumu díky únavě problém naštěstí nebyl.

Čtvrtek 31.5.2012 - najeto 124,4km

Časně ráno nás budí prudký liják a bouřka. Nakonec naštěstí pršet přestává, tak se hrabem ze stanu a chystáme se k odjezdu. Všude je mokro, obloha je navíc zatažena a na slunečný den to dneska vůbec nevypadá. Stany se tedy vůbec nesnažíme jakkoliv sušit a balíme je promočené na kola. Dnes je navíc náš poslední den, který kompletně věnujeme jízdě po vlastní ose. V plánu máme dojet až do Tullnu, což je téměř 130 kilometrů. Samozřejmě nám to může překazit počasí, ale čím dál dneska dojedeme, tím blíž to pro nás Michal v pátek odpoledne autem bude mít. Zdenda se nakonec z Bratislavy vydal dojet svoji plánovanou trasu, tak se s ním domlouváme, kde se potkáme. Podle momentální polohy nás všech to vypadá na Krems. V průběhu cesty je sice nad námi jasno, ale míříme do černých mraků. Nakonec začíná slabě pršet a tak vytahujeme nepromoky. Filipovi se do nich sice moc nechce, ale na druhou stranu ho táhne vidina dorazit už v pátek večer domů a tak se přemáhá a jedeme i v dešti. Není to naštěstí žádná průtrž, spíš jen přeháňky a nepromoky střídavě oblékáme a svlékáme podle aktuální situace. Po pár desítkách kilometrů cesty se nakonec obloha přece jen protrhává, začíná svítit slunce a my snad pro dnešek definitivně nepromoky odkládáme. Náležitě hladoví dojíždíme krátce po poledni do Kremsu, kde se opravdu setkáváme se Zdendou. Ten jede na prototypovém Azubu 6, který má půjčený než mu opraví jeho stroj. Přestože naše setkání časově nevyšlo na noc v kempu, dáváme aspoň společný oběd, při kterém probíráme zážitky z našich cest. Naší chuťovkou je Filipova koupel ve Švýcarsku v rozvodněném potoce tekoucím přes cestu kousek od Sur En, Zdenda má pak nepochybně nejsilnější zážitek z rozlomeného leháče. Asi to ale není náhoda, protože mi po skončení dovolené kolega v práci hlásil, že mu cestou do práce po zastavení na křižovatce začlo nějak "divně pružit" jeho klasické kolo. Příčinou nepřirozeného pružení jinak asi neodpruženého kola byla utržená rámová trubka od hlavové trubky přední vidlice. Něco v tu dobu muselo být ve vzduchu. Po obědě ještě společně zajíždíme do Hoferu, kde si Zdenda nakupuje zásoby na další dny, pak už se loučíme a každý pokračujeme svoji cestou. Zdendovi cestování o samotě očividně vyhovuje a po shlédnutí fotek na konci jeho dovolené jsme nestačili žasnout, kolik míst navštívil. Dokonce i bývalý koncentrační tábor v Mauthausenu! Nechápu, kam a proč jsme minulý rok tak hnali. Já s Filipem dávám pak odpoledne na stezce přímo u Dunaje delší přestávku, kde Filip dokonce vytahuje svůj stan a snaží se ho trochu usušit. Po jídle nakonec v docela rozumném čase a hlavně již za sucha dojíždíme do kempu v Tullnu, který je opravdu na vysoké úrovni. I přesto, že je Tulln poměrně velké město, je kemp situovaný jen pár kroků od Dunaje a stranou všech hlavních silnic. Zabíráme tedy značnou část stanové loučky a naposledy vybalujeme a stavíme náš cirkus. Opět tu jsme jediní cyklostanaři, ostatní si užívají komfortu karavanů. S Filipem kecám až do setmění. Dnes jsme u konce našeho společného a opravdu velmi zdařilého putování. Stihli jsme téměř neuvěřitelné a s neuvěřitelnou dávkou štěstí na počasí: dojeli jsme z Passau po Innské cyklostezce až do Svatého Mořice a zpět, navíc jsme stihli z Passau dojet po Dunajské cyklostezce až do Tullnu a to všechno za "pouhých" 13 dní cesty. Usínáme kolem desáté hodiny večerní.

Pátek 1.6.2012 - najeto 30,6km

Přestože jsme si po celý čtvrteční večer užívali krásného večera a dokonce jsme stačili usušit i z rána zmoklé stany, kolem šesté hodiny ráno opět hustě prší. Filip je jako vždy venku o něco dřív než já a daří se mu vytáhnout mě až kolem osmé. Už beze spěchu dáváme snídani a naposledy nabalujeme naše leháče. Před odjezdem ještě platíme za pobyt, pořizujeme poslední záběr našich leháčů před recepcí tullnského kempu a vyjíždíme kousek proti proudu Dunaje po stezce na most, přes který se dostaneme na druhou stranu řeky a budeme pokračovat až do Göllersdorfu. Tam pro nás Michal odpoledne přijede a naše putování v tomto malém městě zakončíme. Obloha opět hrozí černými mračny, tak se ještě než definitivně opustíme Tulln schováváme pod mostem a čekáme, jestli z toho něco bude. Průtrž se ne a ne spustit, spíš jen tak symbolicky kape, tak vyjíždíme. Cestou kousek od Tullnu začíná pršet více, tak stejně nepromoky navlékáme. Není to však nic nesnesitelného. Na pár místech opět nemohu odolat divoce vyhlížejícím mračnům, tak děláme menší fotozastávky. Na to, čím obloha hrozila, jsme se ale ničeho závažnějšího nedočkali. Na cestě zdoláváme i pár táhlejších stoupáků, a krátce po poledni přijíždíme do Göllersdorfu. V restauraci hned vedle náměstí dáváme poslední Schnitzel (co jiného). Když nám servírka donesla pití, říká nám ještě, ať si jdeme do salátového baru nabrat salát. I když jsem tomu porozuměl dobře, nikdo z nás se nezvedl (ani jeden z nás nejsme zrovna salátoví). Okolo sedící si snad mysleli, že jsme nerozumněli, tak nám to několikrát opakují znovu. Nakonec nás přesvědčili a oba jsme si zašli nabrat - nelitovali jsme, salát byl jako příloha k řízku a bramborám vynikající. Po obědě už jen na náměstí čekáme na odvoz. Nejdřív na lavičkách, ale protože dost foukalo a začínala nám být zima, ukryli jsme se na posledních pár desítek minut v autobusové zastávce. Nějak před čtvrtou hodinou odpolední přjíždí žlutá Panda a to je náš vytoužený odvoz. Největší radost má asi Filip, kterému Michalovým včasným příjezdem svitla naděje, že stihle poslední vlak z Hradce Králové do Železného Brodu. Přece jen páteční odpoledne na silnicích nedovoluje plánovat dlouhé cesty s nějakou velkou jistotou. Naše úžasné čtrnáctidenní společné putování definitivně skončilo. Oba nakonec doufáme, že nebylo poslední.

19.5.2012 - 1.6.2012